Únor 2016

Nejlepší práce

22. února 2016 v 21:15 | Admin |  Info
Barbora Skřívánková - vítězka II. kategorie 1. ročníku MPH:




Jan Dostál - vítěz III. kategorie 1. ročníku MPH:

NÁVRAT (próza)



František Buchta - vítěz III. kategorie 1. ročníku MPH:

NÁVRAT (poezie)



Zdeněk Zeman - vítěz IV. kategorie 1. ročníku MPH:

NÁVRAT (próza)



Tomáš Velech - vítěz IV. kategorie 1. ročníku MPH:

NÁVRAT (poezie)



Pavla Krumniklová - vítězka II. kategorie 2. ročníku MPH:




Jan Peškar - vítěz III. kategorie 2. ročníku MPH:

BÁSNĚ (poezie)



Adéla Rosípalová - vítězka III. kategorie 2. ročníku MPH:




Jan Dostál - vítěz IV. kategorie 2. ročníku MPH:

HLAS (próza)



Jindřich Andrš - vítěz IV. kategorie 2. ročníku MPH:




Náhody neexistují (A. Krejzlíková)

22. února 2016 v 20:39 | Andrea Krejzlíková |  1. ročník
Autorka: Andrea Krejzlíková
II. kategorie (14-16 let)

Myslím si, že máme více možností, jak vyprávět smutné příběhy. Vždycky je můžeme trochu přisladit, namalovat na růžovo a předstírat, že nic není tak špatné, aby se to nespravilo. Taky můžeme tu story začernit, jak jen to jde, a nakonec ji okořenit happy endem jen proto, že si jej lidé přejí slyšet. Nejspíš chceme nějakého hrdinu. Hrdinu, aby nás vytrhl ze stereotypu a ukázal nám, že když budeme dostatečně věřit, můžeme se nějakou náhodou dostat tam kam on.
To je právě to, na světě nás může potkat hodně věcí, ale náhoda ne. Jedná se o fikci, jež si lidé vymysleli a měli tak na co svalit vinu vlastního neúspěchu, aby měli čím zalepit bolístku. Vytvořit si v mysli náhody je zajisté muselo stát nemalé úsilí, to se musí nechat. Víte, s lidskou fantazií to není jednoduché, nikdo by přece nevěřil, že za pádem na schodech nebo nalezenou pětikačkou stojí například jednorožec.
Na druhou stranu, je lepší věřit na zázraky. Je smutné, že někteří lidé tráví celý týden čekáním na víkend, celý rok na léto a celý život na zázrak. Jenže zázraky se opravdu dějí, sny se plní. Někdy to chce jen trošku snahy. Proč na kouzlo čekat doma zavření, když můžeme jít ven a nějaké si vytvořit?
"Všichni hrajeme stejnou hru, jsme jen v jiných levelech. Čelíme stejnému peklu, jen jiným ďáblům."
Tento citát o životě mám moc ráda, nejen že je tak výstižný, ale z části i kvůli autorovi. Je neznámý, k tomuto výroku se nikdy nikdo nepřihlásil. Uchovává mu to jakési kouzlo. Zázraky jsou všude kolem nás, každý po sobě něco pěkného zanechá. Vzpomeňme si na Michelangela Buonarottiho, Pabla Picassa, Gustava Eiffella a další. Není tohle krása? Krásné věci je třeba obdivovat už jen pro jejich krásu, nikoli pro jejich podstatu.
Říká se o mně, že jsem upovídaná, asi na tom něco bude, už zase jsem odbočila od tématu. Abych to shrnula, myslím, že každý se narodí s nějakým posláním, každý pod nějakou hvězdou. To ale neznamená, že máme osud přesně nalinkovaný - vždycky jej můžeme změnit. Upřímně, hodněkrát jej změníme, někdy k lepšímu jindy k horšímu. Je to jako střelka kompasu, otáčí se tam, kam chceme jít. Někdy ovšem změní osud nás, ale nepokládala bych to za vinu náhodě, jak víme, je vymyšlená. Musíme to brát tak, že nám život dává šanci na zázrak. Zázraky jsou kouzelné a úžasné věci. A kouzla jsou nekonečná.




Básně (M. Geržičák)

22. února 2016 v 20:39 | M. Geržičák |  1. ročník
Autor: M. Geržičák
IV. kategorie (dospělí)

Dvě hrdličky na kraji světa
Na hromádce hlíny, tam na světa kraji,
Kde v dáli vidět jen pole zlatá,
Dvě hrdličky sedí a do uší si štěbetají
Hrstky něžných a zamilovaných vět.
Večerní vítr jim češe pírka
A slova lásky po lukách znějí,
Jak dvě hrdličky spolu spokojeně dovádějí;
Dva milenci, co vysedávají u jezírka,
A nechtějí nikdy odletět.
Proč neletí?
K čemu jsou ptáci, co bojí se výšek?
Což nechtějí cítit, jak pod křídly vítr se jim víří?
- Snad možná, že lépe je jim spolu,
Ve vroucím křídel objetí,
Kde mezi mraky opalizujícího chmýří
Tisíců odkvétajících pampelišek
Mohou na chvíli zastavit čas;
Vždyť kdo jednou vzlétne, musí jindy dolů,
Zatímco ten, kdo při zemi se drží,
Tak jako štěbetavý hlas
Dvou hrdliček, co sedí nad nádrží,
Zjistí, že prožívá tu nejkrásnější z lásek;
A pro ty, co o vrtoších srdce nemají zdání,
Bude ten cvrlikavý hlásek
Jen nicneříkající štěbetání.

Inzerát
Říká se, že láska nemá cenu,
- jak by šlo vycenit pocit mít rád?
Já však vím své, a tak v nejbližší době
Podám si asi inzerát,
Značka: hledám ženu.
Samozřejmě sobě,
To by tak ještě scházelo,
Abych ji hledal někomu cizímu.
Vždyť kdyby jiným lože prázdnotou zelo,
Zapinili by ho jednoduše
Holkou s IQ zelné hlávky,
Co dobře vypadá a postrádá duše.
To já mám jiné požadavky!
A ač zní jako banální přání,
Řeknu vám, lidičky, nemáte zdání
Co úmorné práce fůry je
Najít takovou, co odpovídala by mu
A nebyla v skrytu duše fúrie.
Ted' tedy k samotnému obsahu:
Hledám ženu, co ráda by mě měla,
Co z celého srdce by mě chtěla,
Co doma moc by nevyváděla,
Co nikdy by mě nepodváděla,
Co kouska sebeúcty by měla
A nezviditelňovala se jen za pomocí svého těla,
Co uznala by, že ne vždy pravdu měla
Co nad vším by moc nepřemýšlela,
Co radostně by se mnou dováděla
A hlavně života užít chtěla.
Ale počkat! Něco mi tu nesedí!
Jak nad tím tak dumám,
Říkám si čím dál tím více,
Že všechny ty body, co tu mám,
A v tomhle rozsahu,
Ať hledal bych v legendách sebevíce
Detailních plánků a map,
Splní mi asi jen jediná osoba: chlap.

Pod křídly anděla
Kolony tramvají z hroznového vína
A na jazyku chuť ulice,
Nad vodou mosazný anděl se vzpíná,
Chodníky plní se zástupy holubů-pobudů,
Nauč mě, anděli!
Nauč mě, jak užívat života bez viny,
Když stačí jediná chvíle,
Jediný moment v řádu jediné vteřiny
A všechny ty dlouhé roky píle
Zmizí bez povšimnutí!
- Víc žít, víc milovat,
Víc pít, víc litovat,
To je ta správná ze života chutí.
A v tomto duchu tu ještě pobudu.

Atlas kosmologických deviací
K pozdnímu večeru, když zavřu zrak,
Pod tíhou dvou klížících se víček
Na mysl se mi často vrací
Vzpomínky na noc, kdy v mračnu cigaretového kouře
A za vůně vosku roztékajících se svíček
Seděl jsem a pozoroval, oči mhouře,
Atlas kosmologických deviací;
Snad je to tím, že na kusu tmavomodrého nebe,
Co táhnul se přes klenutý strop a podél zdí,
Spatřil jsem to, co činí jen Tebe,
Tím nejkrásnějším ze všech souhvězdí,
Dvě hnědé duhovky kolem rozšířených panenek,
A za nimi tvář usměvavé dívky, co upíjí pivo ze sklenek
Na okurky; smějící se a neznajíc bázni,
Líbá mé rty; a jak bezstarostně pohrává si s vlasy,
I mě opouští všechen strach,
- Vždyť ze všech lidí jsme tu asi
Nejšťastnější: dva zamilovaní blázni,
Co ustelou si spolu ve hvězdách.

Město snů
Tak noční tmou se brodím, samoty neznaje,
Vždyť ona je tu se mnou; a jak její šat vlaje,
Já černotou jen tápu dál jako ztracený tramp,
Bych spatřil v jejích očích odraz pouličních lamp,
By třepot toho šatu v teplém letním vánku
Svedl mě z mojí cesty - k tabákovému stánku,
A dál, přes kavárny, kde vůně hořká sílí,
Abych se mohl probrat a blouznit ještě chvíli,
Neb bez ní moje štěstí není, umírá a skoná,
Neb ona je mým městem snů a mé město je ona.
A tak, jak hledím do těch sytých očí,
Je celý svět rázem jak na kolotoči,
Jak na tom, co o kus dál teď skví se ve vší kráse,
Co prvním naším přístavem je na Liberté strasse,
Co svými světly ozařuje nejjasnější z cest,
Co snaží se svést pohled můj jak můru stovky hvězd,
Však já mám oči pouze pro ni; a zcela v její moci
Dál jako Bludný Holanďan pluju na vlnách noci;
Duše hodná zatracení a ona je má spása,
Když provází mě na ta místa, z kterých sálá krása.
Tak rozpíjím se dál tou černočernou tmou,
Kde následovat krásu znamená jít za tebou,
Mým městem snovým; a tam, kam chceš, mě vem,
Neb nádherně je všude, kde na cestu záříš úsměvem.
Tak došli jsme až tam, před dvouřad fontán snových,
Koukám do jejích očí a ona kouká do mých,
A konečně, bez obalu, v stínu noční radnice,
Pošeptám jejímu uchu to, co skrývám nejvíce;
Že miluju ji, a není to jen prázdné gesto,
Neb miluju ji stejně jako tohle město
Plné tajemné krásy a skrytých vášní,
Co milovat mohou jak střídmí, tak i prostopášní,
Kde stará tříslovná hesla v revolučním chóru
Podtrhují na ulici vyvěšenou trikolóru,
A kde každý zapadlý kout města hlásá,
Ze v nedokonalosti se skrývá ta pravá krása.
Začíná se blýskat a zazní první hrom,
A já si uvědomím v okamžiku tom,
Že na tom vůbec nesejde - vždyť krásnější je ještě,
Když po tvářích jí stékají tenké pramínky deště,
Když láká mě zas dál, leč zplihlé vlasy maje,
Tak noční tmou se brodím, samoty neznaje.

Akvárium promrhaných životů
Z hrstky hlíny, skleněných střepů a pár kapek vody,
Vyrobím si nesmyslné akvárium
A vhodím do něj pomatené rybičky,
Co budou se jen tak plácat za nazelenalou stěnou,
Mí věrní společníci do nepohody,
Nemaje nadání či sebemenší um;
A já budu sedět v křesle a hlasitě se smát,
Jak neustále odnikud nikam se ženou,
Jak třepotají ploutvemi, když plavou
Neznámo kam,
A po nocích nechám si sladce zdát,
Jak cítil bych se s jejich prázdnou hlavou,
Kdy problémy bych neměl tam,
Kde hryžou mě jinak na každodenní bázi.
Když se nad tím totiž zamyslíte, lidičky,
Život je jedna velká absurdita
- na to už ostatně přišli mnozí sebevrazi
- A nemnoho řešení se pro člověka skýtá,
By mohl se oprostit od všech hodnot a mravů,
Co snaží se uměle zakrýt nejrůznější lidské chyby.
Dobře vám poradím:
Kupte si malé skleněné akvárium,
Naplňte ho po okraj tekutinou,
Sedněte do křesla a sledujte, jak roky plynou,
A až vám dojde, že jsme skrz naskrz jako ty ryby,
Můžete do něj strčit i vlastní hlavu.


Déšť (T. Faltusová)

22. února 2016 v 20:38 | Tereza Faltusová |  1. ročník
Autorka: Tereza Faltusová
II. kategorie (14 - 16 let)

Déšť

Bylo sychravé ráno. Po nebi pluly těžké šedé mraky. Každou chvíli se musel spustit prudký liják. Ale i přesto šla Mimi ven. Procházela se opuštěným parkem. Společnost jí jen letité stromy. Zastavila se, opřela se o mohutnou lípu a pozorovala okolí. Pozorovala ticho. Pozorovala nic. Ale proč to nic vůbec bylo? Jistě, kvůli tomu přicházejícímu dešti. Co lidem na dešti vlastně vadí? Mokro? Ne, lidem vadí z mnohem primitivnějších důvodů... Mohl by jim zničit účes...nebo by jím vzniklé bahno mohlo zašpinit jejich boty...Jen děti se dokážou radovat z deště, hopsat bezstarostně v kalužích a tančit mezi kapkami. Rozpršelo se. Mimi opustila lípu, ale nechtěla jít domů. Chtěla bezmyšlenkovitě moknout. Kolik dešťů jí ještě zbývá?
Mimi si chystala něco k jídlu, když uslyšela cvaknutí v zámku. Jojo se vrátil ze školy. "Ahoj," řekl unaveně. "Jsi hodná, že na mě myslíš, mám hlad jako vlk!" Mimi se na něj jen ušklíbla, ale nakonec mu přece jen svou bagetu dala.
"Jak bylo ve škole?" zeptala se po chvíli Mimi.
"Šlo to, teda až na to, že nám zas Sišla dala nehlášenou písemku ze zemáku." Mimi se při vzpomínce na "Šišlu" neubránila úsměvu. "Bez tebe to ve třídě není ono. Všichni tě moc pozdravují, chybíš nám." Mimi si nešťastně povzdechla. Než stihla něco říct, znovu cvakl zámek, a ve dveřích se objevili rodiče. Mimi byla ráda, že jsou tu. Když usedli ke stolu, nikdo nic neříkal. Jen pravidelný tikot hodin přerušoval nervózní ticho. Všichni v místnosti věděli, o čem bude řeč, ale nikomu se do ní nechtělo. Nakonec začal táta. "Zlato," promluvil k Mimi s nuceným úsměvem, "zítra tě čeká první chemoterapie a my bychom ti jen chtěli říci, že tě nadevše milujeme. Musíš bojovat. Už kvůli nám a Jojovi... Zvládneš to." Mimi pozorovala jejich tváře. Snažily se usmívat, ale smutek jim to příliš nedovoloval. Jen jim vehnal lesk do oči.
Mimi ležela na pojízdném lůžku. Byla na cestě za světlem, které jí možná dokáže zachránit život. A možná taky ne. Netrvalo to dlouho. Ale i když to bylo jen světlo, měla pocit, jakoby do ní bodaly tisíce nožů. Po skončení byla velice unavená. Usnula na lůžku, ještě než se jí lékaři stihli zeptat, jak jí je. Takhle to chodilo šest týdnů. Mimi měla nádor v levém rameni a o něco menší nález na mozku. Nikdo jí neřekl, že to není léčitelné. A Mimi pořád doufala. Doufala jako každá sedmnáctiletá dívka, že bude mít nejlepší svatbu na světě, doufala, že bude mít dům s bazénem, doufala, že bude mít děti, doufala... Po chemoterapiích byla tak zesláblá, že ji doktoři nechali v nemocnici. Pleť měla skoro průhlednou a celkově vypadala jako panenka, o kterou se její dívčí maminka starala tím, že jí vyškubala vlasy a pak ji oblékla o několik čísel větší šaty. Nejvíce času u ní trávil Jojo, její dvojče. Povídal jí různé veselé historky, četl jí knížky nebo u ní jen tak seděl a pozoroval, jak spí.
Bylo pondělí. Mimi se probudila právě v okamžik, když Jojo otevíral bílé nemocniční dveře. Usmáli se na sebe. "Něco jsem ti přinesl," řekl Jojo a ve tváři měl vítězoslavný úšklebek. Vytáhl z batohu malou krabičku a podal ji Mimi. Byla v ní fotka z jejich patnáctých narozenin. Jojo si na ní schválně cuchal své husté hnědé vlasy a vyplazoval při tom na fotografa jazyk a Mimi, ještě dlouhovlasá brunetka, se upřímně smála. Oběma šťastně zářily oči. Před nimi ležel veliký dort ve tvaru Big Bena s nápisem "Vždycky jste chtěli vidět Big Ben, s láskou máma a táta." Kolem dortu pak ležely barevné dárky a talířky s vidličkami. Při vzpomínce na patnácté narozeniny se oba začali hlasitě smát a dlouho do odpoledne si o nich povídali. Ten večer Mimi usnula s fotkou v náruči.
Uplynuly tři měsíce. Stav Mimi se nezlepšoval ani nezhoršoval. Nadále však zůstávala pod celodenní hlídkou lékařů. Mimi se opět probudila do sychravého rána s těžkými šedými mraky. Přemýšlela, jestli bude pršet. Přemýšlela, jestli lidem pořád vadí déšť. Zavřela oči. Představovala si, jak utíká parkem a mokne, jak hraje polštářovou bitku s Jojem, jak jí maminka nutí uklidit nádobí, jak se jí nechce, jak umývá s tátou auto, jak čte zachumlaná v peřinách, jak se stane průvodkyní v Londýně, jak líbá kluka, jak voní Vánoce, jak hřeje slunce, jak zpívají ptáci, ... jak žije...
Obloha připomíná nekonečné pole pomněnek chráněné prudkým větrem, který má za úkol odhánět z něj bílé beránky. Meluzína mu k tornu kvílí svou nekonečně tesknou píseň. Její zpěv doprovázejí slavnostní zvony. Bijí smutně a dlouze. Kousek od kostela stojí shluk lidí v černém. Stojí u chladného kamenného lůžka. To lůžko má nejtvrdší matraci ze všech, ale i přesto ten, kdo na ni jednou ulehne, už nikdy nevstane. Ulehla na ni Mimi a čekala, až ji přátelé ukryjí do země před tím ledovým vichrem a zahřejí ji světlem svíček.
Jojo nevydržel na smuteční hostině ani minutu. Musel na vzduch. Při pohledu na jídlo se mu zvedal žaludek. Bylo mu sedmnáct, ale věk nedokáže utišit bolest nad ztrátou milovaného člověka. Uvažoval, proč se člověk naučil brečet, proč očima... Asi proto, že očima člověk poznal všechno potřebné a krásné...a když to oči ztratí a vědí, že už to víckrát nespatří, vyjadřují svou lítost slzami. Stejně jako obloha deštěm. Jojo nechtěl opustit hostinu sám, proto při odchodu z místnosti popadl první láhev, která mu padla do ruky. Nezajímalo ho, co v ní je, věděl jen, že se po tom dá na všechno zapomenout. Šel vesnicí, až došel ke kolejím. Jediné, co si přál, bylo vidět Mimi. Chtěl ji následovat. Sedl si na koleje. Potom otevřel láhev a napil se. Bylo to hořké a strašně to pálilo to. Cítil, jak se mu třese žaludek a pak celé tělo. Snažil se to nevnímat a myslel na to, že za chvíli uslyší houkání vlaku a půjde za Mimi. Mimi... Mimi... "Chci jít za tebou! Ale chceš to ty? Ty vůbec nechceš, abych se pro tebe trápil, že? Řekla bys mi, abych nebláznil a dál užíval života, abych měl rodinu, abych byl šťastný!" Z dálky se ozvalo houkání a koleje začaly dunět. Jojo si vzpomněl na jejich společný sen procestovat Anglii. "Jenže když ted' neuhnu, tak už se do Londýna nikdy nepodíváme... Ne, podíváme, Mimi, a ty ho uvidíš se mnou! Pořád budeš se mnou!" Světla vlaku už byla tak blízko, že Joja docela oslepila. V poslední chvíli uskočil jedoucímu vlaku. Zůstal ležet v trávě a pozoroval míjející vagóny. Potom vstal, podíval se na tu láhev s odpornou tekutinu a mrštil jí o zem. Vrátil se k místu, kde spala Mimi a byl s ní až dlouho do noci.
Z cesty, kterou šla Mimi, nebylo návratu. A i přes všechnu snahu vrátit se, to nebylo možné. Mimi milovala život, stejně jako ji miloval její bratr a Jojo miloval Mimi, stejně jako ona milovala život. A právě proto se rozhodl žít. Rozhodl se žít za ně za oba a spinit jejich společné sny a přání.
Lidi, které milujeme, nosíme v srdci navždy.


Upřímný šarlatán (J. Nejezchleba)

22. února 2016 v 20:38 | Jan Nejezchleba |  1. ročník
Autor: Jan Nejezchleba
III. kategorie (16 - 19 let)

Být, či nebýt, to je otázka, kterou se Ignác opravdu nezabýval. Jako potulný šarlatán a údajný blázen měl na mysli jiné věci než smysl svého bytí či nebytí. Právě teď mu za patami funí a sípá banda měšťanů, která se cítí podvedena a znemožněna. Otázka, kterou si právě teď Ignác kladl, zněla spíše nějak takto: Být zbit, či nebýt zbit? Klady a zápory obou možností byly zjevné, proto popohnal svého mezka a i se svým pojízdným krámkem pádil, co nejdál to šlo. Když se zdálo, že měšťané konečně vzdali své marné a únavné pronásledování a odpočívali někde v příkopu u cesty, zastavil svého mezka. Sesedl z kozlíku a začal sčítat škody. Potrhaná plachta, chybějící noha stolu, nůž zabodnutý do strany vozu, křišťálová koule se stopami po zubech! Panečku, ti se činili! Skutečně vděčné obecenstvo, za které jsem já také vskutku vděčný. Poté co se zorientoval ve všech možných i nemožných škodách napáchaných lehce pobouřeným publikem vstoupil do svého obytného krámku. Zamířil si to přímo k figuríně stojící vzadu vedle stolku s křišťálovou koulí, který kvůli nedostatku nohou ztratil balanc. Na cestě omylem kolenem nakopl křišťálovou kouli, a kdyby byl nepoužil to zázračné lepidlo, kterým ji ke stolu přilepil, možná by teď bolestivě neposkakoval směrem ke dříve zmíněné figuríně. Když konečně položil ruce na figurínu, která měla více než jedno využití, začal ji zezadu ohmatávat. "Mám tě!" zajásal a stiskl skrytý knoflík. Z přední části figuríny náhle vyjela dřevěná přihrádka naplněná penězi. Velmi štědré obecenstvo. Nerad jim pokaždé kazím jejich údiv, ale já ty naivky prostě musím naučit, že žádné náhody neexistují. Když to neudělám já, udělá to život a ten je velmi krutý učitel. Lidé potřebovali ponaučit, jak už to tak bývá, a Ignác si toho byl plně vědom. On sám se v dětství setkal s mnoha šarlatány, kteří předvedli své kousky, sklidili potlesk zmateného publika a poté zmizeli z města bez toho, aby prozradili trik za svými kouzly. Ignác to nenáviděl. Dokonce to považoval za jednu z největších křivd svého dětství, a proto se rozhodl, že se zhostí úkolu osvěty nic netušící populace. Sám se tedy stal šarlatánem, přesněji řečeno stal se upřímným šarlatánem. Kombinace těchto slov byla pro mnohé původcem zmatených výrazů a nevěřících posměšků, proto si tento titul, který si sám vymyslel, nechával pro sebe. Lidé jsou totiž vskutku komplikovaná stvoření. Když je oslníte svými triky a náhodnými předpověďmi, tleskají vám. Ale když ukážete jednoduchost triků a původce oné náhody, začnou vás nazývat podvodníkem a dožadují se návratu svých peněz. Neuvědomují si, že jejich peníze zastupují funkci školného, které je nutné zaplatit za jim udělenou lekci. Bohužel se Ignác zatím nesetkal s publikem, které by pochopilo nebo ocenilo jeho lekci. Zatím se mu dostalo jen rozhořčení, které pramenilo z pocitů hlouposti a ponížení, jež méně vnímavé publikum okusilo. Ignáce to ale neodradilo. Věřil, že v dalším městě, poté co opět opraví svůj krámek, konečně nalezne uznání. Ukryl tedy přepočítané peníze zpět do přihrádky a namířil si to zpět k otěžím, přičemž se prosmýkl kolem zrádně povaleného stolku. A když bez úhony dorazil k přední části vozu, vyškrábal se na kozlík a popohnal svého věrného společníka. Mezek na prvních pár trhnutí opratěmi a kopanců do slabin nereagoval, ale nakonec se nad svým trýznitelem smiloval a dal se i s celým krámkem do pohybu.
Města, která Ignác zatím navštívil, byla od sebe vzdálena dostatečně na to, aby se zvěsti o jeho unikátním šarlatánství neroznesly příliš rychle. Není totiž nic horšího než publikum, které ví, co se má stát. Jelikož cesta byla díky tomu o poznání delší, zpříjemňoval si ji vymýšlením různých popěvků a říkadel. Například v tuto chvíli si notuje svou oblíbenou s názvem Strom u cesty, na kterou volně naváže svým dalším dílem jménem Strom blokující cestu. Ale ani Ignácův bezpochybně vybraný cit pro hudební umění nezměnil skutečnost, že mu posledních pár měsíců dělal společnost pouze jeden nevděčný mezek. Původcem všeho bylo jeho odhodlání. Nechtěl se totiž ani na chvíli odvrátit od svého cíle, který si na začátku své cesty stanovil. Cíl to byl vskutku prostý. Vrátit se domů jako světoznámý šarlatán ověnčený čestným titulem, uděleným samotnou Ligou šarlatánů. Říká se, že se tato prestižní organizace má vyskytovat ve většině měst v zemi. Ignác zatím na žádného z jejích členů sice nenarazil, ale to považoval za logické, jelikož jeho pobyt ve městě nikdy netrval déle než dva dny. Proto se rozhodl, že se v dalším z nich zdrží o něco déle a připraví se na svůj zatím nejsmělejší kousek.
Po několika dnech cesty a jedné zastávce v opravně se před ním objevila brána dalšího města. Vjel na otevřené prostranství, které se zdálo být náměstím, a zaparkoval svůj krámek i mezka mezi dvěma domky nalevo od vstupu do města. Žena, která seděla na verandě jednoho z domků, se zamračila, ale pak jen dál pokračovala ve vyšívání něčeho, co připomínalo ponožku. Ignác sesedl, uvázal mezka a následně se vydal pro zásoby na trh, který se konal na druhé straně náměstí. Ale asi v půlce cesty mu jeho záměr překazila postava v hnědém plášti s kapucí, která se před ním zastavila. "Pan Ignác?" promluvila hrubým mužským hlasem postava, která Ignáce o půl těla převyšovala.
"Ano, to odpovídá a kdo ráčíte být vy?" zeptal se na oplátku Ignác a lámal si hlavu, jak je možné, že ho někdo v tomhle městě vůbec zná.
"Vím o vašich vystoupeních i o tom, jak probíhají, pane Ignáci," odvětil muž. Ignácova tvář se při tomto sdělení rozzářila. Konečně se našel někdo, kdo rozpoznal skutečné kouzlo za všemi těmi triky a přišel mu složit poklonu.
"To velmi rád slyším, doufám, že se chystáte navštívit i mé zdejší vystoupení. Můžu vás ujistit, že bude stát za to," promluvil radostným hlasem Ignác.
"O to právě jde, pane Ignáci. Byl jsem pověřen Ligou šarlatánů, abych dohlédl právě na vaše představení," oznámil muž a začal cosi hledat ve svém plášti. Ignác na něj nevěřícně zíral od té chvíle, co padla zmínka o tom bájném spolku. Oni už o něm vědí? Je to náhoda? Nemožné! On přece na náhody nevěří! Tohle je zaručeně výsledkem jeho umu a inteligence! "Á, tady to je," vytrhl svým hlasem Ignáce ze snění zahalený muž. Z útrob svého pláště cizinec následně vyndal zmuchlaný papír s pečetí a začal číst: "Liga šarlatánů tímto důrazně varuje samozvaného šarlatána Ignáce, že jakákoliv další činnost špinící čest a pověst naší profese bude přísně potrestána. Jako protiopatření vůči jakýmkoliv dalším zločinným skutkům vás bude v tomto městě doprovázet vybraný zástupce naší organizace." Muž poté vložil papír zpět do pláště a letmým pohledem se ujistil, že je zastrčený na správném místě. Po úspěšném překontrolování opět promluvil: "Říkají mi Kví-" Cizinec se ale zarazil, když obrátil svůj zrak zpět na místo, kde Ignáce před chvílí pohledem opustil. Ignác se už na tomto místě totiž nenacházel. Vlastně se už nenacházel na žádném místě v cizincově zorném poli. Když se po tomto zjištění muž otočil, spatřil řečeného šarlatána, jak se svižným tempem přibližuje k mase lidí na blízkém tržišti. Než se za ním vůbec stačil rozběhnout, spolkl Ignáce dav lidí stojící u stánků s masem. Cizinec jen nepřítomně pokrčil rameny a vydal se směrem k městské bráně. Mezitím se ukřivděný Ignác prodíral lidmi, kteří všude okolo radostně utráceli své peníze. Cítil se zrazený a osamělý. Doufal, že alespoň Liga ho pochopí a ocení revolučnost jeho metod. Místo toho na něj ale poslali hrdlořeza, který z něj má vymlátit duši, pokud bude chtít vystoupení provést po svém. Sice neslyšel celé jméno toho obra, ale určitě se podobalo něčemu jako Kvílící Běs. Zkrátka se svět obrátil proti němu. Ale on se nenechá zastrašit. Zítřejší představení dokončí, i kdyby mělo být jeho posledním. Svůj rodný dům už stejně nejspíše nikdy nespatří, jelikož ho kvůli koupi pojízdného krámku a mezka prodal svému závistivému bratranci. Jediné, co mu tedy zbylo, bylo jeho šarlatánství, a tím také všechno završí. Bylo rozhodnuto. S odhodlaným pohledem v očích se tedy dál prodíral davem a v hlavě si přeříkával seznam všech věcí, které jsou třeba k jeho poslednímu vystoupení.
Město zahalila tma a Ignác se i s nákupem vracel ke svému pojízdnému domovu. Najednou ale uslyšel hlasitý hřmot, podobný pádu dvoupatrové budovy. Proto zpozorněl a opatrnými krůčky se připlížil dostatečně blízko na to, aby byl ve tmě schopen lépe rozeznat obrysy věcí před sebou. V momentě, kdy odhalil zdroj zvuku domnělé demolice, zůstal stát jako přimražený. Pod střešní plachtou jeho vozu dunivě chrápal ten proklatý obr. Ignác při pohledu na tu živoucí přírodní katastrofu zpanikařil a upustil část nákupu, což obra málem probudilo. Hned se však vzpamatoval a uvědomil si, v jak výhodné pozici se ocitl. Jelikož se Ignácovy morální zásady společně s jeho rozumem shodly na tom, že zbavit se obra násilnou cestou není možné, začal potichu nerušeně pracovat na přípravě svého zítřejšího závěrečného vystoupení.
Dalšího rána, právě když Ignác odpočíval ve svém starém křesle, se s rachotem probudil obr. Jeho probuzení navíc doprovázelo menší zemětřesení, které způsobil svým dopadem na zem, když seskočil ze střechy krámku. Ignác jen pohledem zkontroloval onu střechu, která se prohnula do tvaru písmene V.
"Dobré ráno, pane Ignáci," pozdravil obr.
"Snad nebude takhle dobrý i zbytek dnešního dne," opáčil Ignác.
"Včera jste se mi ztratil dřív, než jsem se vám stačil představit," řekl ublíženým tónem obr.
"Nejsem na vaše jméno zvědavý," odvětil Ignác a ignoroval při tom smutný výraz na mužově tváři.
"Říkali, že se mám představit, že prý je to tak správně," vysvětloval obr.
"Kdo vám to říkal?" divil se Ignác.
"Mí učitelé. Všichni ostatní členové Ligy mají moc práce, a tak poslali mě," odpověděl obr a hledal si místo, kde by se mohl posadit.
"Takže vy jste tedy učeň? Dobrá. Rád poznám jméno svého budoucího kolegy," oznámil Ignác, ze kterého z části opadl strach z muže, který si vedle něj právě sedal na zem.
"Říkají mi Kvítko," představil se učeň.
"Kvítko? Zajímavé jméno. No - jak už víte, mé jméno je Ignác, upřímný šarlatán. Těší mě." Ignáce nejprve učňovo jméno zaskočilo, ale když se mu podíval do tváře, uznal, že se na něj celkem hodí. Jemné rysy jeho obličeje nenasvědčovaly, že by byl agresivní povahy. Ignáce toto zjištění velmi uklidnilo a zároveň velmi zmátlo. Čeho docílí Liga tím, že na něj pošle mírumilovného učně? To opravdu trpí tak velkým nedostatkem hrdlořezů a násilníků? Ignác si nad tím ještě chvíli lámal hlavu, než se vedle něj ozval Kvítkův hlas: "Vy si opravdu říkáte upřímný šarlatán?"
Ignác si uvědomil, že mu titul při představení omylem vyklouzl. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než říct pravdu: "Ano, řekl bych, že je to celkem přesné označení mé profese." Kvítko se usmál a pokýval hlavou. Ignáce tato reakce překvapila. Úsměv na Kvítkově tváři nebyl vůbec posměšný, byl upřímný. Tenhle obr byl první, kdo ho bral vážně.
"Kvítko, jaké pokyny si přesně dostal od Ligy ohledně mého představení?"
"Mám vás zastavit v případě, pokud porušíte základní pravidla vaší profese."
"A znáš základní pravidla mé profese, Kvítko?"
"Samozřejmě. Za prvé: nikdy neprozraď trik za svými kouzly. Za dru..."
"Chyba!" vykřikl Ignác a začal s objasněním: "Má profese je upřímné šarlatánství. Před chvílí si to i sám uznal, ne?"
"Ano, uznal," potvrdil Kvítko. Ignác se usmál a pokračoval ve vysvětlování: "Jedním ze základních pravidel mé profese je vždy prozradit trik na konci představení. Pamatuj si to, Kvítko." Učeň chvíli přemýšlel, pak se usmál a kývl hlavou. "Dobrá. Pokud jsou nejasnosti již vyjasněny, je čas připravit se na mé dnešní vystoupení!"
Za několik hodin, když slunce viselo vysoko na obloze, již většina publika s napětím očekávala program. Samotný upřímný šarlatán v tuto chvíli stál před svým čarovným pultíkem a připravoval se na předkrm ve formě jednoduššího triku. Učeň Kvítko si pro sebe našel dost širokou bednu a seděl opodál.
"Dámy a pánové. Jsem rád, že jste si udělali čas na mé dnešní vystoupení," uvedl Ignác. "Nejprve nechám zmizet tuto klec plnou štěbetajících ptáků!" Klec, kterou i s obsahem koupil včera na tržišti, umístil na přesně vyznačené místo na pultíku. Do obou rukou vzal kus látky a rychle zakryl přední část klece. Následně stejně rychle stoupl na páčku vespod pultíku. Poté, co díky padacím dveřím a gravitaci zmizela klec do útrob pultu, pustil páčku a oddělal kus látky blokující výhled. Tento trik vyžadoval hbitost, která ošálila zrak publika, a slámou vycpaný dutý vnitřek pultu, který utlumil štěbetající hlasy. Jelikož se trik vydařil a publikum nemělo o ničem ani tušení, Ignác mohl pokračovat. "Teď opět odhalím ztracenou klec, jejíž obsah bude přeměněn," pronesl Ignác a začal se chystat na druhou část triku. Nohu přesunul na druhou páčku a ruce i s kusem látky přemístil o pár centimetrů doprava, přičemž nenápadně odebral kus vrchní části pultíku. Po dupnutí na páčku se vzduchem naplnil vak, jenž se nacházel v pravé polovině kouzelného kusu nábytku. To způsobilo, že se předem připravená klec s králíkem na podstavě zvedla ze své skrýše. Jakmile podstava téměř dokonale zaplnila díru v pultíku, odhalil Ignác své dílo. Publikum nevěřícně tleskalo a šarlatán se usmíval. "Teď přijde na řadu zlatý hřeb mého představení! Budu ale potřebovat vaši pomoc, vážení diváci!" Hned jak to dořekl, vytáhl zpola zatíženou váhu a postavil ji na stůl, který se nacházel vedle pultíku. "Váha má na jedné z misek naplněný měšec. Jakmile bude váha vyvážena, z nebe začnou padat přesně takovéto měšce! Proto vás prosím, ať jednou mincí přispějete na misku váhy, aby se mohlo toto kouzlo uskutečnit! První minci vložím já sám." Ignác vytáhl jednu minci a vložil ji na váhu, která se lehce pohnula, a vrátil se zpět na své místo. Lidé zvědavě skládali jednu minci za druhou, až se nakonec váha ocitla v rovnovážné poloze. "Děkuji vám! Teď pohleďte!" Ignác přitom bouchl rukama do stolu, čímž odvedl pozornost a mohl tak nenápadně odkopnout kolík, kolem kterého byla uvázána lanka. Na obloze se najednou objevily měšce a začaly se snášet mezi publikum na miniaturních padáčcích. Lidé se k nim začali sbíhat, zatímco Ignác sebral z váhy jejich školné a ukryl ho ve figuríně. Poté se hbitě vrátil k pultíku, a když lidé začali popadané váčky otevírat, začal vysvětlovat: "Váčky byly vystřeleny z praků, které jsou ukryty na střechách. Padáčky zaručily, že vám jejich náhlý přílet nezpůsobí otřes mozku." Lidé se začali tázavě otáčet se zlostným pohledem v očích a rukama plnýma dřevěných knoflíků. Ignác si toho všiml a pohotově odpověděl: "Měšce i s obsahem jsou naprosto stejné jako měšec na váze. Tady máte důkaz." Následně otevřel měšec sebraný z váhy, ze kterého se vysypaly knoflíky. Zarazil se však, když se za ním ozval potlesk. Otočil se a spatřil, jak mu Kvítko s úsměvem tleská ve stoje. Mezitím z opačné strany přiletěly první hozené knoflíky. To byl signál, že zbytek asi ve zdraví vysvětlit nestihne, a proto se rychle vydal směrem k mezkovi. Než se ale stačil ke zvířeti dostat, jeden dobře hozený knoflík zasáhl mezka přímo do zadnice. Mezek se vzepjal a kopl do sloupu podpírajícího střechu vedlejšího domku. Sloup i se střechou začaly padat přesně na místo, kde se nacházel Ignác. Šarlatán smířený se svým osudem zůstal stát. Najednou se však padající střecha zastavila. Ignác se ohlédl a spatřil Kvítka, jak drží druhý z podpěrných sloupů. Ignác jen nevěřícně zíral, když mu Kvítko hlavou signalizoval, ať utíká. Stojí za tímhle krutá náhoda? Zemře tady místo mě člověk, který sem byl poslán, aby se mě zbavil? V hlavě se Ignácovi začaly honit otázky odporující jeho dosavadnímu neochvějnému přesvědčení. Málem v slzách se Ignác rozběhl a naskočil na mezka, který ale vůbec neměl náladu se hýbat. Za Ignácem se náhle ozvala rána spolu se štěbetáním vysvobozených ptáků. Nenašel odvahu, aby se podíval na svého jediného přítele, jak leží pod sutinami, proto jen zkontroloval polohu blížících se rozzlobených diváků a uvolnil postroj poutající mezka k nejspíše již zničenému krámku. Mezek vycítil příslib svobody a chtěl se dát do pohybu, když vtom na něj dopadlo něco, co mu téměř podlomilo nohy. Otřesený Ignác se ohlédl a spatřil za sebou na zvířeti sedět muže obřích proporcí. Než stačil cokoliv říct, mezek rychle přešel z klidného stavu do klusu. Zvíře vyběhlo z města a pokračovalo po cestě dál. Sípající a funící měšťané po pár stovkách metrů pronásledování vzdali. Když se i mezek po asi jednom a půl kilometru zcela vyčerpán zastavil, oba jeho pasažéři sesedli. Ignác promluvil jako první: "Proč, Kvítko? Měl jsi mě tam nechat! Bez krámku a bez peněz už mi opravdu vůbec nic nezbývá!"
"Chci, abyste se stal mým učitelem," odpověděl Kvítko, pokrytý modřinami.
"Cože? Proč?" nechápal Ignác.
"Vaše představení bylo zábavnější, než to, co mě učili mí učitelé, a navíc ještě vysvětlíte svůj trik! Mí učitelé tohle nikdy nedělají, prý na to mám přijít sám, ale to se mi nikdy nepodařilo," vysvětlil Kvítko.
"Máš nějaké přátele, Kvítko?"
"Nemám, pane Ignáci."
"Dobrá, jsem ochoten tě učit, ale nebudeš mým učněm, nýbrž mým přítelem. Od této chvíle jsem pro tebe jen Ignác."
"Děkuji, Ignáci."
"To já bych měl děkovat tobě. Teď máme ale větší problém. Jsme bez peněz a bez domova," usoudil Ignác a začal přecházet z místa na místo.
"Mrzí mě to. Jediné, co jsem stihl zachránit, byla tahle socha," řekl Kvítko a ukázal figurínu, kterou doposud držel za zády.
"Kvítko, ty jsi génius!"
"Děkuji! Ale proč?" divil se Kvítko.
"Právě sis zaplatil celé své školné, příteli! Rychle! Míříme do dalšího města!" zajásal novopečený učitel.

Ignác se tedy spolu se svým znovunalezeným odhodláním, novým přítelem a lehce podrážděnou Ligou šarlatánů v patách opět vydal na cestu. Už v tuto chvíli začal s vymýšlením nových triků, kterými by dokázal, co se skutečně skrývá za slovem náhoda. Ignác si už byl jistý, že se pod tímto až magickým pojmem ukrývají pouze rozhodnutí a činy lidí, které jsou smotány do klubíčka, z něhož čouhá jediný konec. Konec, jenž není o nic více náhodný, než je cesta, která k němu vede. Avšak na tento fakt nepřišel jen skrze své triky, ale také díky jednomu učni, který rád nevědomky dává lekce svým učitelům. A až se ho tedy jednoho dne diváci zeptají, jak to s tou náhodou vlastně je, vědoucně se usměje a s klidným srdcem jim odpoví: "Náhody zkrátka neexistují."


Náhody neexistují (S. Michalčáková)

22. února 2016 v 20:37 | Sára Michalčáková |  1. ročník
Autorka: Sára Michalčáková
III. kategorie (16 - 19 let)

Náhody neexistují
Téma Náhody neexistují mne velice zaujalo. Okamžitě jsem se začala o náhody zajímat. Vyptávala jsem se na názory veškerých věkových skupin, prozkoumala mnohé odborné teorie a přečetla spoustu příběhů, které nás udivují nečekanou, až náhodnou shodou událostí. Je zvykem říkat "To byla jen náhoda." a ani si neuvědomujeme, co se za tím skrývá nebo co to vlastně znamená. Co je to vlastně náhoda? Nebo je snad možné, aby nám vše bylo předurčeno osudem?
Podle definice je náhoda nepředvídatelná událost neboli jev, jehož výskyt neumíme vysvětlit. Co to ale znamená? Představuji si to jako náhodnou souhru událostí, jejž jsme neočekávali. Jako příklad mohu uvést příběh z roku 1932, kdy Joseph Figlock procházel pod vysokými domy v ulicích Detroitu. Náhle mu ale něco spadlo na hlavu a srazilo ho na chodník. Prudký náraz zapříčinil ztrátu vědomí, po probuzení muž ale nevěřil svým očím. Na dlažbě vedle něj ležel půlroční kojenec. Muž se po tomto překvapení dozvěděl, že matka, mající byt ve čtvrtém patře, zapomněla zavřít okno a zvídavé dítě v nestřežené chvíli spadlo dolů. Ani jednomu se nic vážného nestalo. Shoda událostí, řeknete si. Ale už byste neočekávali, že o rok později se to Figlockovi stalo totéž, když mu na tom místě spadlo to samé dítě na hlavu a opět se nikomu nic vážného nestalo. Může to být osud, jelikož se dalo dohromady více nepravděpodobných událostí. Při tomto uvažování ale můžeme být označeni za pověrčivé, až paranoidní.
Carl Gustav Jung na téma smyslupiných koincidencí založil svou teorii synchronicity. Ta pojednává o spojitosti mezi dvěma odlišnými situacemi, které jsou však vzájemně smyslně propojeny magickým pojítkem. Na začátku sedmnáctého století matematikové Blaise Pascale a Pierre Fermat přemýšleli, jak rozdělit bank mezi hráče, jestliže série hazardních her musela být předčasně přerušena. Z toho se začala vyvíjet teorie pravděpodobnosti, jež je zároveň matematickou disciplínou. Jedná se o náhodné pokusy a jejich hodnota není předem jistá. To platí například u hodu kostkou. Pokud by se kostkou hodilo s danými podmínkami, výsledek by se dal předem zjistit. Je to ale téměř nemožné bez pomoci přesného mechanického stroje. Když hodíme kostkou, vzniká nám určitá pravděpodobnost, stejně jako když si zkusíme tipnout počasí zítřejšího dopoledne. Takové jevy jsou nazývány náhodnými, protože hypotéza nemusí být vyplněna.
I když je mnohdy pěkné povznést se hlavou do oblak a začít přemýšlet nad nadpřirozenými silami, jenž ovládají situace i naše životy, pořád jsou mezi námi tací, kteří stojí nohama pěvně na zemi. Těm naopak do kapsy nahrává filozofie sedmnáctého a osmnáctého století, determinismus. Myšlenka tohoto směru spočívá v tom, že každá situace nebo rozhodnutí je důsledkem předchozích událostí a nemohlo se stát jinak. Mezi deterministy patří například Martin Luther, zakladatel protestantismu. Determinismus má několik rozdělení, jedny z nejrozšířenějších jsou právě normologický determinismus, kde minulost s přítomnosti vytváří budoucnost, nebo predterminismus, podle nějž nejsme schopni ovlivnit svůj osud. Pojďme se do myšlenky osudu ponořit více. Kdybyste měli před sebou knihu popisující celý váš život, představte si, že byste ji otevřeli a přečetli až do konce. Až byste knihu dočetli, věděli byste každou maličkost, která se vám přihodí. Pravděpodobně ale potom budete mnohem více, nebo naopak méně usilovat o nadcházející situace. Vytratila by se ta vášeň a cit, se kterými obvykle jednáme. Tahle situace by ale mohla rozhodit celý svět. Změnil by se nejen váš osud, ale i všech ostatních. Kdybyste knihu hodili do hlubin pekelných a čekali, co vám život přinese, určitě vás překvapí. Nemůžeme ale nechat ruku osudu jednat za nás a čekat, že nám sama něco přinese.
Když se lidé potýkali s takovými myšlenkami, na začátku 20. století determinismu zasadila ránu kvantová teorie, podle níž je chování kvantových částic zcela nepředvídatelné a neuspořádané. Stephen Hawking a další uznávaní vědci ale zastávají teorii adekvátního determinismu, který tvrdí, že mikroskopický svět je zanedbatelný, hodnoty se zprůměrují a vše je tedy stále předurčeno. Tato myšlenka zní i vcelku moderně. Když ale zastávají lidé determinismus, at' už jakéhokoliv druhu, může nás napadnout otázka týkající se svobodné vůle. Je-li vše předurčeno, at' už osudem nebo předchozími událostmi, je možné se vůbec svobodně rozhodnout? Jak velkou roli hrají naše nápady a city, pokud jsou vůbec naše? I tady se názory lidí rozcházejí a tvoří čtyři skupiny. Kompatibilisté nevylučují, že je možné sloučit svobodnou vůli s determinismem. Naše myšlenky jsou tedy ovlivněny předchozími událostmi. Podle libertariánů je klíčem svobodná vůle. Svoboda je ale jen v nás, končí u svobody ostatních. Ve světě vedle sebe může existovat každý, se svým vlastním názorem, ale nesmí ovlivňovat druhé. Příkladem takové skupiny mohou být Studenti za svobodu, organizace pořádající přednášky týkající se svobody na českých univerzitách.
Inkompatibilisté tvrdí, že svobodná vůle je s determinismem neslučitelná. Mezi ně patří Thomas Reid, filozof a představitel skotského osvícenství, které vedlo k velkému rozvoji intelektuálních aktivit.
Pak jsou tu ale i tvrdí deterministé, podle kterých se je jen blud to, že máme možnost se rozhodovat, není to skutečné a je to řízeno vyšší mocí. Již Charles Darwin, zakladatel evoluční teorie, tvrdil, že svobodná vůle je pouze jakýsi mýtus.
Jestliže je tomu ale doopravdy tak, můžeme být vůbec plně zodpovědní za své činy? Byly uskutečněny pokusy, kdy lidé byli přesvědčeni, že svobodná vůle neexistuje. Negativně to ovlivnilo jejich činy, nebáli se vykonat kriminální přestupek a trest je v ani nejmenším netrápil. S pocitem, že svobodná vůle neexistuje, se zodpovědnost téměř vytrácí.
Je všechno, co nás obklopuje, jen náhodné, nebo nevyhnutelné? Podle mého názoru mají všechny přechozí události vliv na přítomnost. Domnívám se, že vše se děje z nějakého důvodu. Když se podívám s odstupem času na nějakou špatnou událost, jež se mi nebo někomu jinému stala, dá se na ní najít spoustu dobrých věcí, které mohou ovlivnit i celý život, byt' to byl jen detail. Věřím, že mohu jednat podle své vlastní motivace, která je ale ovlivněna okolnostmi. Zastávám tedy kompatibilismus. Z mé víry vyplývá, že si sami tvoříme vlastní osud, právě tady a ted', bez pomoci vůle boží. Situace, které se nám dnes a denně dějí, mohou být nečekané. Může se stát, že je to až nepravděpodobné, že by se tolik věcí sešlo dohromady a vytvořili něco tak nečekaného, například příběh Josepha Figlocka uvedený na začátku. Myslím si ale, že je to jen souhra okolností, která má nějaký smysl v budoucích událostech. Jejich cíl pravděpodobně odhalíme až s odstupem času, kdy se můžeme podívat, co daná událost způsobila. Je dost možné, že nám přinesla špatné zážitky, které ale vedly k něčemu dobrému. Stojím si tedy za tím, že osud je v našich rukou, co pávě děláme pro naši budoucnost, jistě se nám vrátí.

"Osudem často nazýváme souhrn chyb, kterých jsme se v životě dopustili." -Oliver Herfort


Návrat (L. Bubeníčková)

22. února 2016 v 20:37 | Lenka Bubeníčková |  1. ročník
Autorka: Lenka Bubeníčková
II. kategorie

NÁVRAT
Světla. Randál. Ledová voda. Auto, svištící kolem mě, najelo plnou rychlostí do kaluže. Ochrstla mě voda. Dusím vztek. Ono si ale jede dál za svým cílem. Kam asi? Snad do džungle města? Nebo domů, do teplého, vyhřátého obýváku? Ach, tam bych taky tak rád jel. Mizí pomalu v dáli. Ať už jel kamkoliv, zakopávající trosku jdoucí po okraji silnice nevnímá. Copak jsem odpad? No, možná že jsem.
Tak rád bych se teď usadil do pohodlného křesla, nechal si od mámy přinést kakao a sušenky a zírající na plameny v krbu bych si užíval rodinné pohody. Takhle to bylo po dlouhou dobu a já to miloval. Bezstarostný život nevinného dítka. Ale o to jsem přišel. O všechno. Mojí vinou. Ano, mojí, jen mojí.
Pohlédnu na nebesa. Každou minutou je větší tma. Slunce se už chystá ke spaní a pokrývá nebe temnou pokrývkou. Nebe se mění z uklidňující modře na divokou černou, posetou hvězdami. Jindy mi to přišlo nádherné. Dívával jsem se na hvězdy z okna svého pokoje a fantazíroval nad tím, jaké životy v tom velkém vesmíru asi ještě existují. Ale teď ta tma přináší chlad, strach a nebezpečí.
"Bože, jak jsi to mohl dopustit?" Se slzami v očích volám do prázdna: "Proč jsi mě jen nechal?" Je ticho. Odpověď nedostávám. Ani nedostanu. "Ach, copak se jen mohu navrátit zpátky domů?"
Doma bych teď poskakoval, radoval se, veselil. Maminka by umývala nádobí. Viděl bych ji. Podívala by se na mě svýma očima, těma modrýma očima. Ach ty její oči. Člověk se ztrácel v jejich modři. Uměly být uklidňující, když jsem plakal, uměly být rozzlobené, když jsem něco provedl. Byly tak něžné a krásné jako ona sama. Maminka. To byla tak sladké, když jsem byl dítě.
Z nebe se spustil déšť. Stéká mi po tváři, přes bundu až dolů. Dostane se všude. Způsobuje zimu a chlad. Zkouším ho umlouvat sladkými řečmi i nadávkami, ale marně. Neustává, ba naopak sílí.
Kdybych dřív neudělal strašnou tu chybu… Kdybych jen ji neudělal.
Tehdy v 16 jsem ale propadl drogám, alkoholu a životu trosky, toulající se po nočních ulicích, chovající se velmi nevhodně a mající touhu jen shánět další a další "povzbuzováčky". Přišlo mi to tehdy jako plnohodnotný život. Domů jsem se nevracel celé dny. Chodil jsem za školu, abych si zaopatřil další drogy, a po nocích jsem se toulal s kamarády a přespával bůhvíkde. Nevadilo mi to. Byl jsem spokojený. Vedl bezstarostný život. Jediné co mi vadilo, byla má matka. Pokud jsem se po pár dnech vrátil domů, plakala. Po nocích plakala. Myslela, že ji neslyším. Myslela. Nejedla, nepila, nespala. Nemohl jsem se dívat na ty její uplakané modré oči. Utekl jsem z domu.
Dlouhou dobu jsem žil jako největší odpad společnosti. Nezajímalo mě nic. Nic. Vůbec nic
Jednou mě však navštívil můj bývalý nejlepší kamarád. Tomáš. Ach, tehdy mi vynadal. Myslím si, že mě i praštil. Padala sprostá slova, jedno za druhým se sypala z Tomášovy pusy. Nechápal jsem ho. Vždyť tohle je plnohodnotný život. Neměl jsem pravdu. Avšak byl jsem závislý tolik, že už jsem nedokázal být jeden den bez drog. Snažil jsem se. Ale po nějaké době se to nedalo vydržet. Hlasy v hlavě křičely, naléhaly, že potřebuji další dávku. Rval jsem si vlasy, řval, svíjel se. Ale nic nepomáhalo.
A tak jsem se rozhodl, že se vrátím domů. K matce. Mamince mojí. Přijme mě snad? Nebo ne? Zapomněla na mě? Nebo na mě myslí? Otázky mi probíhají hlavou. Klopýtám dál po okraji silnice.
Jsem tu. Vidím náš malý domek na okraji vesnice. Ten plot, na kterém sedávaly vrány a já je plašil, dveře, které nám poškrábal náš pes… všechno.
Stojím před domem. Svírá se mi žaludek. Mám se vrátit? Ne, už je pozdě. Sáhnu na kliku, je odemčeno. Z kuchyně se line vůně. Najednou se objeví má matka. Bože, její oči. Její oči jsou ještě modřejší, než si pamatuju. Padnu na kolena.
"Jakube!" Ach, ona umí mé jméno vyslovit nejlépe ze všech. "Maminko". Začala plakat. Tiskla se ke mně. Brečíme oba. Slzy nejdou zastavit. Valí se mi z očí, stékají po tvářích. "Jsem doma!"


V Čechách (J. Dubová)

22. února 2016 v 20:36 | Jarmila Dubová |  1. ročník

Autorka: Jarmila Dubová
3. místo ve IV. kategorii (dospělí)
V Čechách
Povídka
"Vítám Vás v Čechách, pane Nováku. Já jsem Libuše."
"Vyslovuje se to Neuvek, ale můžem si tykat. Já jsem Dal, tohle je Ámos." "Už jsi byl někdy v Čechách, Ámosi? Víš něco o historii?"
"Jasně. Libuše byla královna. Byla chytrá. Před sto lety bylo veliké sucho, tak z Evropy lidi emigrovali na Saharu, pod kterou je voda. A postavili tam megaměsta, tam ted' bydlíme." Zkouší mě jak ve škole, pomyslel si Ámos. Ach jo, to jsem se sem těšil. To bude nuda.
Cestovní deník.
Ámos Nowwak, 7.A.
Zadání: Napiš každý den krátký zápis, co jsi viděl během své cesty. Popiš své dojmy a pocity. I. 7. 2116: Cesta lodí a rychlovlakem. Pocity a dojmy: nuda. Foto 1 - 10.
2. 7. 2116: Příjezd do Čech. Naše průvodkyně se jmenuje Libuše. Říká, že je jí dvacet, ale vypadá tak na patnáct. Vyptává se jako učitelka. Umí dobře řídit.
"Tak, dneska je na programu prohlídka hradu. Můžete si vyzkoušet brnění a všechno možné."
"Tati, Libuše, podívejte, tam je nějaké zvíře! A další!"
"Jo, srnky, představ si, že je kdysi lidé stříleli, takový odporný zvyk. A pak je jedli. A ty parůžky ze zabité srnky si dokonce pověsili na zed'. No fuj."
Cestovní deník
3. 7. 2116: Prohlídka hradu s Libuší byla supr. Umí vyprávět i o brnění a všech zbraních. Hrad je prima, ale nedá se tam spát. Není tam voda ani podlahové topení, jen krby. Škoda, že máma nedostala dovolenou, tohle by se jí taky líbilo. Foto hradu 11-98, foto zbrojnice 99 -215.
4. 7. 2116: Túra lesem. Ušel jsem 10 kilometrů! Strašně mě bolí nohy. Foto 216 - 220.
Libuše vyprávěla a vyprávěla. Jako průvodkyně byla skvělá. Ale prý nechtěla být vždycky průvodkyně, ale pilotka. To nevím, jak to jde dohromady, taková ekoložka a letadlo, řekl si Dal.
"Pilotka?"
"No, řídit letadlo. Jenže pilotem by chtěl být každý a letadel je málo. V Evropě mají letadla jenom politici a armáda. A do armády by mě nevzali, protože jsem moc nevyrostla."
Cestovní deník
5. 7. 2116: Praha. Obrovské mosty přes potok. Strašně moc turistů, nedá se pořádně fotit. Foto mosty 220 - 231.
6. 7. 2116: Praha. Kostely z různých období. Nuda. Táta je nadšený. Libuše se na něho pořád směje. Vyprávějí si různé české pověsti. Nuda. Foto 232 - 252.
Ubytování bylo jako vždycky. Jen pod okny proudily do noci davy turistů, všichni se smáli a fotili se. Kde asi bydlí obyčejní lidé? Asi se už dávno taky odstěhovali pryč. Libuše vyprávěla další pověst, Ámos poslouchal znuděně, Dal nadšeně - konečně ten Dalibor, co se podle něho jmenuje on a všichni jeho předkové. Žádné housle; všichni - aspoň už pět generací - byli zubaři.
"Čím chceš jednou být, Ámosi?" zeptala se Libuše.
"Nevím, asi taky lékař, nic jiného mi nenapadá." No, zrovna jí to budu vykládat. Cestovní deník
7. 7. 2116• Vesnice za Prahou. Ukázky starých domů. Ještě před sto lety se splachovalo na záchodě pitnou vodou! To je jasné, že pak neměli vodu na pití a museli do Afriky. Foto 253 -317.
"Tohle je vesnice, kde jezdí děti z Prahy podívat se, jak se dřív bydlelo. Některé domky ukazují dobu 19. až 21. století." Libuše jim představila svého přítele, který ve vesnici opravoval stará auta ze začátku dvacátého století, a turisté se s nimi mohli projet za vesnicí.
"Tohle fakt jezdí? Nádhera! Hasičský vůz!" Libuši bylo jasné, že ti dva si ted' budou motory prohlížet celý den. No jo, tak to jdu raději plést ty košíky.
Cestovní deník
8. 7. 2116: Vesnice za Prahou. Není to opravdová vesnice. Bydlí tu jenom lidé, kteří dělají programy pro školy a pro turisty. Je tu taky muzeum se starými auty, kde táta strávil celý den. Pletení košíků s Libuší. Super!!! Foto 318 - 338. Pečeni chleba s Libuší. Paráda! Foto 339 -352. Dílna kováře s Libuší. Cool! Foto 353 - 381. Nejlepší den. Začátek dvacátého století je fakt zajímavá doba. Škoda, že zítra odjíždíme. Chtěl bych přijet za rok a projet si s Libuší další města.
Tady končí zápisky Ámose Nowwaka, mého praprapravnuka, který se stal uznávaným odborníkem na ekologické příčiny migrace z Evropy do Afriky ve 21. století.


Básně (M. Knapková)

22. února 2016 v 20:36 | Markéta Knapková |  1. ročník
Autorka: Markéta Knapková
II. kategorie (14 - 16 let)

Místnost

Prázdná místnost
ticho a chlad
tam přichází dívka
žal zahnat

Přišla po tmě
do svého ráje
přišla tam
tam kde svá je

lehla si na zem
doprostřed místnosti
lehla si tam
kde je pokaždé plná úzkosti

ležela tam
jako tělo bez duše
a čekala
jestli jí někdo pomůže

už neměla sílu pokračovat
v tom co ji ostatní způsobili
a také
že ji nepřestávají ponižovat

ležela tam
z okna se dívala
a vzpomínala
co vše kdysi mívala

nedýchala ani nebrečela
zamyslela se ..
,,co by z ní po smrti zbylo?"
no přeci jen hromádka popela

potom potok slz se jí z očí hrnul
až ji falešný úsměv na tváři strnul

zase to byla ona
ta, které po tváři tečou slzy
a ostatní jsou jen její důstojnosti vrazi

neměla na nic sílu
ležela tam a měla už jen víru
víru v to že se jí jednou uleví
až odejde ze světa v černém závoji


Andělé

Svět nás nemá rád
jsme lidi kteří se učí milovat

jsme lidi kteří ztratili víru
chceme žít na zemi míru

hodně lidí nás zklamalo
až srdce nám bušit přestalo

pro lásku k bližnímu svému
ale i k lidem co nemají víru

nikdo nás nemá rád
a my už nevíme s kým si povídat

začali jsme mluvit s duší
zavřeli jsme se do pokoje
a zacpali uši

ve tmě jsme volní jako ptáci
a přes den
jsme zahaleni v pláči

koukáme na ten krutý svět
který nás naučil přemýšlet

přemýšlet o tom
jaké to mylo předtím
když děti plnily hřiště
a já tam sedím

chci se vrátit do světa míru
ničeho se nebát
tak jak Arabela
a její kouzelný kabát

jenže svět je čím dal špatnější
a hloupí lidé mocnější

Souznění

Když se člověk zamiluje
ničeho nikdy nelituje

srdce mi buší když se mě dotkneš
radši mi dáš pusu a úplně zmlkneš

mluva srdce a doteků je silnější než slova
vždy když si lehneš vedle mě zas a znova

obejmeš mě a já ucítím tu tvou lásku
pohladíš mě po hlavě
a dotkneš se mých vlásků

když si vzpomenu jak jsme se poznali
a naše oči se od sebe trhnout nemohli

srdce se nám spojily
a staré rány zahojily

už jsem tě nikdy nechtěla ztratit
ale ani čas vrátit

jsi to nejlepší co mě potkalo
ty jsi to co mě zlákalo

oči máš jak dva plamínky
co spojily nás koženými řemínky

usměješ se na mě jako sluníčko
a řekneš mi ,,miluju tě srdíčko"

to je ta láska naše krásná
vyšla na nebe jako hvězda jasná

zájmy společné a hraní her
to utužuje vztah a ukazuje směr

chytíš mě za ruku a nikdy nepustíš
pak mé rty sladce políbíš

Lásky král

Smutná a bledá
lásku hledá

najít ji nemůže
kdo jí asi pomůže?

ten kdo ji zradil
a nůž do ni vrazil?

ten to být nemůže
kdo jiný ji pomůže?

rodina je jako cizí
a za chvíli stejně zmizí

kamarády také nemá
byla zavržena všema

ve škole jak by smet
je křehká jak z růže květ

žádný kluk si ji nevšimne
ani nezná intimně

sama sedí tu dál
a cítí se jak smutné lásky král.

Hororová

Jedna ruka
a pět prstů na ní
ptáš se proč?
utíkej než tě zraní

máš jen pět sekund
než dojde za tebou
utíkej rychle
tou temnotou

pořád se ptáš proč?
kdo a co ti udělá
v parku hýbe se kolotoč
a dítě na něm usíná

to dítě jsem já
s chutí zabíjet
tak utíkej, rychle!
půlnoc už bude odbíjet

Malý andílek

Na velkém kopci jeden strom
na místě kde neslyšíš bouřky hrom

Tam sedí sama dívka schoulená
se svým marným životem smířená

nechá si kapky deště padat na zhroucenou tvář
je jak anděl co ztratil svatozář

křídla aby vzlétla už dávno zmizela
jak v městech andělské kostely

malý smutný človíček sedí tam
zdá se to! Je to jen oční klam

sedí tam vždy s naším bohem
ale mrtva by byla radši mnohem.


Jak to Osud a Nehoda dali dohromady (A. Rosípalová)

22. února 2016 v 20:25 | Adéla Rosípalová |  1. ročník
Autorka: Adéla Rosípalová
3. místo ve II. kategorii (14 - 16 let)
Jak to Osud a Nehoda dali dohromady
Bez drátů se v té době nikdo neobešel.
Přiznejme si, potřebujeme je i teď. A tenkrát to bylo tuze akutní. Koneckonců, bez pořádného drátu se nikdy s nikým nedomluvíte, pokud tedy používáte telefonní linku a neříkáte tomu kabel. Stejně tak to je i s ostatními domácími spotřebiči, jež bez drátu prostě nerozjedeme. Co by nám teprve řekli fyzikální fanatici, kteří při skládání elektrických proudů používají drát jako jejich druhý chléb? Tato věc byla zkrátka nepostradatelná. V každé domácnosti.
Ono to samozřejmě mělo i svoje nevýhody.
"Přetrhlo se to! Přetrhlo!" byl jeden z největších problémů. Není zrovna jednoduché najít někoho, kdo to spraví cobydup, navíc bez zbytečných řečí typu "Na tohle se vám záruka nevztahuje.", kterými by nás prodavači krmili v dnešní době. Ale stále jsme v době drátové. Zde byla záruka trochu jiná.
V městečku, možná spíše vesnici, stál jeden dům, a ten měl čtyři patra. V každém se nacházely tři pokoje a bydleli v nich čtyři nájemníci. Přízemí si zabrala slečna Cit, u níž byl nefunkční vřískot na denním pořádku a která to zkrátka velice prožívala. V prvním patře bydlel pan Předsudek, spíše ještě mladík, a ten slečnu Cit vůbec neměl rád. A to vlastně nikoho.
O patro nad ním přežívala paní Nehoda, které se věci vymykaly z rukou ještě častěji než slečně Cit, jen s tím rozdílem, že ta si z toho nedělala hlavu. Prostě měla obě ruce levé. S tím se nedalo nic dělat.
A nad ní žil ten nejdůležitější mistr celého města, pan Osud. Kdysi se samovolně pasoval na roli vedoucího jejich domu (Předsudek jej směle ignoroval, ale jakmile byl problém, stačilo ťuknout) a jako jediný se vyznal v celém systému drátování. Nebylo tedy nezvyklé, že nejčastější návštěvu slečny Cit tvořil právě on.
V ten osudný den (pan Osud by to napsal s velkým 0, zásluhy na tom ovšem mají i jeho sousedé, ač to nerad přiznává) se toho stalo vskutku dost. Nejdůležitějším faktorem byl nákup slečny Cit, který tvořily nové boty s patnácticentimetrovými podpatky.
V tu chvíli se chlubila Předsudku.
"Podívej se na ty krásné lodičky!" Slečna Cit doslova zářila radostí. Nadšeně se před Předsudkem zatočila, až jí sukně vlála. "No řekni, nejsou nádherné?"
"Utratila jsi za ně celou výplatu?" otázal se Předsudek. Slečny Cit se to samozřejmě dotklo, jelikož žádnou práci - natož výplatu - neměla.
"Ne," fňukla. Předsudek už obracel oči v sloup. "Šetřila jsem si od babiččiny smrti. Už nemám skoro nic."
"Vždyť ty jsi ani nikdy neměla babičku."
To už bylo na slečnu Cit dost. Skryla si obličej do dlaní a rozplakala se.
"Co ji zase otravujete, Předsudku?" Na schodech do vyššího patra stála paní Nehoda s rukama v bok. "Nevidíte, že jste ji rozbrečel? To si říkáte muž?"
"Já mu říkám Pýcha," potáhla Cit a setřela si slzy z tváří, "Jane by se mnou souhlasila."
"Nemám rád ufňukánky," poznamenal Předsudek.
"Vždyť jsi nikdy ani žádného neviděl!" namítla paní Nehoda.
Předsudek máchl rukou ke slečně Cit: "Ted' se na jednoho koukám."
Slečna Cit se opět rozbrečela. A to se jenom chtěla pochlubit novými podpatky! Byly přece tak krásné!
"Že vy máte ten talent rozbrečet ženu," zamračila se paní Nehoda. "Proč nežijete s Rozumem a Neštěstím ve vedlejším domě? Určitě by váš talent ocenili víc, aspoň ten druhý zmíněný."
"Nemám ho rád. Jednou jsem se s ním potkal."
Jedna věc se mu musela nechat: nedostál svého jména a nejdřív Neštěstí opravdu poznal. Paní Nehoda jen pozvedla obočí. "A jak jste se potkali? Vždyť pro jistotu vůbec nevychází z domu."
"To byla náhoda."
"Náhody neexistují," odsekl další příchozí a poslední žijící v tomto domě, pan Osud. Vezměte si, už jen to jméno. A náhoda. To přece nejde dohromady.
Předsudek i paní Nehoda k němu jenom zvedli hlavu, ale nijak nereagovali na Osudovu poznámku. Ten sám už vypadal dost nevrle a jak je známo, není radno si s ním zahrávat. Paní Nehoda i Předsudek to věděli lépe než kdokoli jiný.
"Měl byste jít studovat," doporučil pan Osud Předsudku. "Člověče, naučte se aspoň základní prvky etikety!"
"To je nanic," poznamenal mladík.
"A jak jste na to přišel?"
"Tak."
Paní Nehoda svraštila obočí. Předsudek byl zkrátka předsudek.
Slečna Cit ovšem stále ronila slzy, až to bylo panu Osudu i paní Nehodě líto, že ji paní Nehoda pozvala k sobě na čaj. Slečna Cit s radostí přijala, kdežto Předsudek odmítl s důvodem, že nemá rád čaje.
"Je to vymakaný vynález, tohleto," pyšnila se paní Nehoda. Její byt byl prostý, jelikož byla tak nešikovná, že mít tu cokoli choulostivého, do dvaceti čtyř hodin by to bylo pryč. V ruce právě držela konvičku smontovanou z drátů. "Pletl ji se mnou Rozum odnaproti."
A já si říkal, proč to funguje bez sebemenších potíží, pomyslel si pan Osud, nahlas však jen poznamenal: "Musí to být velmi důkladně promyšlené."
"To je," potvrdila paní Nehoda a nalila svým sousedům čaj do - ano, drátěných - hrníčků. "A jsem za to ráda, protože se tak lehce nerozbije."
"Taky bych si to měla pořídit," poznamenala slečna Cit. "Aspoň by mi nebylo líto. když by se mi ta konvička rozbila."
"Zakřičte z okna, pan Rozum bydlí taktéž v přízemí."
"Já naň přece křičet nemůžu, ještě by si pomyslel, že jsem na něj nahněvaná!" Slečna Cit si zastrčila pramínek vlasů za ucho. Nejspíš bude muset opustit její byt a zaklepat na něj, no snad neřekne něco, co ho raní!
"Ale prosím vás, starý dobrý Rozum už je beztak úplně hluchý," poznamenal pan Osud. Kdyby ho tak jeho soused slyšel. "Jen si pěkně zařvěte."
"Mám hned?" otázala se nesměle.
"Klidně hned."
Slečna Cit se zvedla, upravila si sukýnku, doufajíc, že aspoň paní Nehodě sjede očko na její nové boty. Svižným krokem vyrazila k oknu, když se její podpatek o cosi zaháčil a ona spadla. Krom jejího pádu se ozvala ještě jedna rána.
"Au!" vypískla. Kolena neměla odřená, ale bolelo to tak, že jí to vehnalo slzy do očí. Paní Nehoda byla hned u ní.
"Stalo se vám něco, drahoušku?"
"Ne, jsem v pořádku," fňukla slečna Cit. Pohledem zajela na rozbitý drátěný košík, který jistě paní Nehoda často používala. Co bude dělat ted', když jej zničila? A mohly za to ty podpatky, tak! Příště si nekoupí boty s byť jen dvoucentimetrovým podpatkem!
"To bude asi mou přítomností," svraštila obočí paní Nehoda. "Už jen to jméno. Já bych spíše měla mít byt někde na okraji města."
"Ale prosím vás," pokusila se o úsměv její mladá sousedka, "vy za to nemůžete. Byla to jen hloupá náhoda."
"Co pořád všichni máte s tou náhodou? Ta přece neexistuje." Pan Osud zpražil obě ženy pohledem. Však se nad svými slovy musel zamyslet. Nejdřív Předsudek, ted' slečna Cit. Nikdo takový přece nebyl, no ne?
Ale jak zpozoroval paní Nehodu, jak smutně uklízí zbytky po rozbitých drátech, napadlo jej, že by možná neuškodila další sousedka. Kdo ví, třeba by pak paní Nehoda byla šťastnější a při největším štěstí by možná srovnala do latě i ten Předsudek!
A to vnuklo starému vynálezci skvělou myšlenku. Ti čtyři tu byli od počátku věků. Ale co jim
brání v tom si někoho přidat? Osud všechno řídil sám, co kdyby věci... někdy ponechal náhodě? "Paní Nehodo, mohla byste mi dát ty dráty? Budu jich ted' potřebovat více než dost."
"Pokud vám to pomůže, dám vám klidně i svoje podpatky," hlesla slečna Cit a zula se z bot. "Už je
nechci ani vidět, když působí tolik neštěstí."

Pan Osud by řekl, že se zase tolik nestalo, ale nechtěl slečnu ještě více dráždit. Proto si vzal od obou sousedek jejich věci a pospíchal nahoru do svého bytu. Hned vstupní halu měl přestavenou na takovou malou laboratoř, která se ze dne na den proměnila na velkou. Uprostřed místnosti se skvěla drátěná deska, na níž byla napojena veškerá elektřina, kterou pan Osud sehnal. A že jí potřeboval hodně.
Ovšem víc hlav víc ví, pozval si k sobě postupně všechny své sousedy. Slečna Cit se ovšem stáhla, jakmile se jí dva dráty rozpadly od sebe, Předsudek měl plno důvodů, proč to bude na úplné dvě věci, až paní Nehoda dala ruku k dílu. Sám pan Osud z ní měl trochu strach, ale doufal, že za její pomoci blesk udeří právě do jejich domu.
Takže nakonec byla tuze nápomocná.
"Co s tím vlastně hodláte dělat?" zeptala se po třech dnech, kdy už pan Osud pracoval pouze u svého stolu a z drátků dělal malé detaily zorniček a duhovek. Paní Nehoda se narovnala, hledíc na velkou desku, a poškrábala se ve vlasech. "Vypadá to, že to bude váš největší projekt."
"To opravdu bude, paní Nehodo," odpověděl pan Osud a přistoupil blíže ke své sousedce. "A vězte, že si tuze vážím vaší pomoci."
Paní Nehoda se uculila. "Ale jděte, pane Osude. Každou chvílí se vám beztak něco stane a to jenom kvůli mně."
A přesně toho chtěl dosáhnout.
Po čtyřech dnech se z drátů začala formovat postava. "To je hlava?" poznala paní Nehoda. Už u pana Osuda přespávala, jelikož pomalu nemělo cenu vracet se o patro níž.
"Ano, drahá, to je hlava," potvrdil jí vědec její domněnku. "Uvidíte, co z toho nakonec vznikne."
"A nepokoušel jste se už o to?"
"Pokoušel, ale dal jsem to do vínku člověku, který s tím nakonec nadělal veliké nepořádky." Spletl poslední dva dráty a upevnil je k věci připomínající hlavu. Postupně se z toho začaly formovat copánky, takže paní Nehodě došlo, že to bude žena.
"Chcete nám udělat další společnici? A kde bude bydlet?"
"O tomhle se budeme bavit, až nám zamrkají její oči," odvětil pouze pan Osud.
Uběhlo šest dní a na drátěné desce ležela celá dívčí postava. Přítomnost paní Nehody na sobě zatím nedávala nijak znát, což bylo jedině dobře, protože když se delší dobu nic nestalo, vypukla doslova apokalypsa. Většinou to tedy odnesli lidé, dnes pan Osud doufal, že její obětí bude on sám.
"A co ted'?" Paní Nehoda došila poslední steh na strakaté sukýnce a navlékla ji drátěné soše. Což o to, výstavní kousek to byl. Pan Osud se řadil mezi machry, o tom žádná. Jen netušila, jak toho chce využít.
"Ted' budeme čekat," řekl pan Osud, posadil se na dřevěnou židličku a bedlivě pozoroval ležící postavu. Paní Nehoda stála šest hodin vedle něj, než ji začaly bolet nohy a přitáhla si vlastní stoličku. Pan Osud téměř odpočítával setiny vteřin, když blesk udeřil. A to doslova.
Záře zasáhla přímo drátěnou postavu, až se z ní začalo čmoudit. Paní Nehoda vypískla. "Propáníčka, to jsem zase něco udělala! Moc mě to mrzí!"
"Kdepak, přesně tohle jsem chtěl," ušklíbl se pan Osud. A skutečně, jeho pokus byl zdařilý. Kouř ani nezmizel a dívka se posadila.
"Ono to žije!" vyjekla paní Nehoda. Co teprve, až se to dozví slečna Cit i s Předsudkem! On tomu nebude vůbec věřit, no a ona se z toho zhroutí!
"Tak co na to říkáte, paní Nehodo?" otázal se pyšně pan Osud, když na ně drátovaná dívka otočila hlavu a zamrkala dlouhými drátěnými řasami.
"To je... pozoruhodné," řekla nakonec paní Nehoda. To vskutku bylo, jelikož ne každému se podaří na první pokus oživit nějakou věc, ale... přeci jen ta dívka byla z drátů.
"Ted' mi, drahá, zavolejte slečnu Cit," prohlásil pan Osud. "Ať si donese jehlu a hodně, hodně látky."
Další tři dny slečna Cit šila a šila - nejdříve kůži pro novou společnici s obrovským nadšením, s menším pak vlasy, když zjistila, že bude bydlet s paní Nehodou, a s totálním odporem dělala boty na podpatku.
"Proč musí mít boty na podpatku?" vrčela, že dokonce zapomněla na svoji citlivost, když se píchla do prstu. "Ještě něco paní Nehodě zničí. A jaké pro ni vůbec máte jméno?"
"Náhoda," řekl pan Osud. Přiblížil se ke slečně Cit a tak, aby to brala jako samozřejmost, jí boty z rukou vyndal a přitom ji ještě stačil píchnout do prstu.

"Au!" vykvikla. "Jsem to ale nemehlo. Vždyť já vám ani nic neudělám, aniž bych se nezranila!"
Jenže to se právě náramně hodilo. Sotva slečna Cit odešla, pan Osud sejmul z jehly kapičku její krve a smíchal ji s vodou ve zkumavce. Ted' ještě potřeboval vylákat Předsudek. S paní Nehodou to takový problém nebude, starosti mu dělal právě onen mladík.
"Vy chcete spravit telefon?" pozvedl obočí Předsudek, sotva se ocitl na prahu Osudu a vyslyšel jeho přání. "Nejste náhodou vy ten největší odborník?"
A čirou náhodou ani ne.
Zatímco se Předsudek snažil rozmontovat telefon, aniž by ho nějak zkazil, pan Osud mu do zad zapíchl stejnou jehlu, kterou použil u slečny Cit. Předsudek se ihned praštil do krku.
"Máte tady asi vosu," poznamenal. "Jen si to skočím dolů opláchnout."
Pan Osud počítal s tím, že se se svou povahou už nevrátí, a přidal krev do stejné zkumavky jako předtím slečnu Cit.
Paní Nehoda přišla s černými buchtami. "Chtěla jsem vám něco napéct," hlesla, "ale nějak se to pokazilo, tak snad to bude k jídlu."
Nikdo na ty buchty pro jistotu ani nesáhl. A paní Nehoda byla jediná, která odběr krve podstoupila dobrovolně.
"Co s tím chcete dělat?"
"Dát naší Náhodě všechno," tajemně na ni mrkl. Nakonec do zkumavky přidal i svoji vlastní krev, důkladně promíchal a nechal protéct drátěnými žílami nyní již krásné Náhody. Dívka jako by znovu ožila, jak se jí nová krev vlila do tepen. Duhové oči nabraly lidskou zářivost, ústa měla rudá jako čerstvě uzrálé jahody a barva kůže, která již plně srostla s jejím drátěným podkladem, konečně vypadala jako lidská. Když Náhoda shodila nohy z desky, pohybovala se ladně jako slečna Cit. Ihned se projevila nátura paní Nehody, když si zvrtla kotník a taktak to vyrovnala. Paní Nehodu si prohlížela s Předsudkovým zmatkem, ale usmívala se, jako by dopředu znala celou budoucnost.
Dokonalost sama.
"Přivítejte Náhodu," prohlásil vítězoslavně pan Osud.
A tak se mladičká Náhoda nastěhovala k paní Nehodě. Od svých sousedů se naučila plno nových věcí, mluvit zvládla během tří dnů a posléze si uměla vyrobit vlastní drátěný košík.
Ovšem to by nebyl Osud, kdyby nepřišly problémy.
Pan Osud jednou zaslechl zuřivé drnčení zvonku. Když otevřel dveře, stála na prahu slečna Pýcha. "Mohl byste mi něco vysvětlit?!" začala štěkat, "jak je možné, že se ten největší oblíbenec školy mezi lidmi potká s obyčejnou ufňukanou a totálně nezajímavou klavíristkou?! Měl jste přece jasně danou linku života! Co teď má ten kluk dělat?!"
"Cože?" řekl pouze pan Osud.
"Jak se mohl jeho osud přetrhnout?!" vřískala už Pýcha. "Jak je možné, že najednou potkal takovou holku?!"
"Možná to byla náhoda?" poznamenala nesměle právě Náhoda, postávajíc na schodech. Slečna Pýcha ji zpražila pohledem.
"Co jste ji sem přidal, kazí vaši práci, Osude!" Pýcha se otočila na podpatku a naštvaně odkráčela pryč.
Pýcha byla Pýcha, to se změnit nedalo. Její problémy byly tuze hloupé, ale ty se začaly hromadit i od ostatních nájemců tohoto města.
"Ten právník si bere čerstvě vystudovanou středoškolačku!" stěžoval si jednou Rozum. "Neříkal jste snad, že si vezme vysoce postavenou dámu? S velkým vzděláním? Proč už je zasnoubený s devatenáctiletou holkou, co ještě ani není přijatá na vysokou školu?!"
"Potkali se náhodou v kavárně," vysvětlovala Náhoda, jelikož pan Osud nebyl zrovna nadšený. "Upadla jí peněženka a on ji zvedl. Láska na první pohled! To je přeci dobře, ne?"
"Náhody neexistují!" zahřímal Rozum.
Problémy se hromadily. Postupně přicházela Smůla, Neštěstí, Láska, Víra a opravdová krize nastala, když se v domě objevila samotná Smrt.
"Taky se ti přetrhla osudová nit?" hlesl pan Osud, sotva spatřil její pronikavé oči. Smrt jen bouchla svou kosou o podlahu.
"No samozřejmě! Říká ti něco umírání na nemoc? Viděl jsi ten titulek v novinách? Vědci čirou náhodou objevili lék! Ten muž měl zemřít a oni ho vyléčili!"
"To je přece dobře, ne?"
"Je to OSUD, Osude. Ničíš nám všem naši práci! To se rovnou můžu přestěhovat mezi lidi a kosu opřít o práh té tvé Náhodě!"
A když vyhrožuje Smrt, není to zrovna příjemná situace. Osud se tedy rozhodl vzít věci Z11OVLI do vlastních rukou.
Zaklepal na byt paní Nehody. Otevřela mu však samotná Náhoda, což se mu tuze hodilo.
"Výborně! Zrovna vás hledám!" Pohled mu sjel na věc, kterou třímala v ruce. Nádherný drátěný hlavolam. "Kdepak jste to sehnala?"
Náhoda se usmála. "Vyrobila."
"A jak?" S Nehodou po boku?
Pokrčila rameny. "To byla náhoda."
A přesně této věty se hodlal už nadobro zbavit. Jaký si to uděláš, takový to máš; už zaplatil za svoje činy a bylo načase s tím vším skoncovat.
Stále obdivoval, jak je možné, že Náhoda získala vlastnosti nejen jeho sousedů, ale zachraňovala lidi před samotnou Smrtí (na to už člověk musí mít odvahu). Bylo mu trochu líto ji zničit, ale nic jiného mu nezbývalo.
"Pojd'te se mnou nahoru, chci vám něco ukázat."
A Náhoda šla. Pan Osud ji dovedl zpět na drátěnou desku, kterou naštěstí po Náhodině vzniku nezničil, a ona si na ni opět lehla. Bez otázek, bez řečí. Byla vážně prapodivná.
Zapojil všechny příslušné dráty a už chtěl běžet pro paní Nehodu, ať sem blesk udeří i přes všechna zařízení, když se tak stalo i bez ní. Záře proťala Náhodino tělo a pan Osud na to jenom tupě zíral. Náhodina povaha by si zasloužila nějakou medaili.
Jenže nezůstalo nic, co by se dalo zničit. Blesk jako by Náhodu vypařil z povrchu zemského, najednou tu prostě nebyla.
Tak to nechal být, jak to bylo.
Hrdě tedy otevřel dveře Smrti, která měla další stížnost. "Už se nemusíš obávat, drahá Smrti," řekl jí. "Pojd' se na to podívat. Ode dneška žádné náhodné oběti ani záchrany."
Exkurze do lidského světa se zúčastnili nejen tito dva, ale také slečna Cit a paní Nehoda. Ta se neustále držela kus od Smrti, jelikož ty dvě by mohly tvořit smrtelnou kombinaci, a neustále těkala očima sem a tam. "Co když se něco stane?" šeptala.
"Jste Nehoda, to už má být," odvětil pan Osud. S libostí si prohlížel, jak na lidi padá štěstí, jak jdou dívky přesně podle jeho nadiktovaného plánu a také viděl to, jak se ukázala přítomnost paní Nehody. Auto vjelo na červenou a blížilo se nárazu přímo do protijedoucího náklad'áku.
"To nechci vidět," pípla slečna Cit a zakryla si oči. Auto však najednou obrátilo směr a ujíždělo si dál. Smrt zpražila Osud pohledem.
"Není to náhodou ten, který měl dnes zemřít?"
"Je," připustil.
"Tak proč jede dál?!"
A pak na konci ulice uviděl copatou holku, která si to s úsměvem vykračovala přímo k nim. Okamžitě v ní poznal jeho Náhodu. Ta ale přece zmizela! Jak se mohla dostat mezi lidi a dál pustošit jejich práci?
"Vy?" prskla Smrt, když přišla blíž. Náhoda jen pozvedla obočí.
"Vás se zbavit, to chce kuráž," zamumlal pan Osud zmateně. Náhoda jen pokrčila rameny, stejně jako to vždycky dělal Předsudek, a kráčela dál, jako by je nikdy neznala. Ještě jim však odvětila: "Zbavit se mě? To by byla moc velká náhoda."


Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.