Jak to Osud a Nehoda dali dohromady (A. Rosípalová)

22. února 2016 v 20:25 | Adéla Rosípalová |  1. ročník
Autorka: Adéla Rosípalová
3. místo ve II. kategorii (14 - 16 let)
Jak to Osud a Nehoda dali dohromady
Bez drátů se v té době nikdo neobešel.
Přiznejme si, potřebujeme je i teď. A tenkrát to bylo tuze akutní. Koneckonců, bez pořádného drátu se nikdy s nikým nedomluvíte, pokud tedy používáte telefonní linku a neříkáte tomu kabel. Stejně tak to je i s ostatními domácími spotřebiči, jež bez drátu prostě nerozjedeme. Co by nám teprve řekli fyzikální fanatici, kteří při skládání elektrických proudů používají drát jako jejich druhý chléb? Tato věc byla zkrátka nepostradatelná. V každé domácnosti.
Ono to samozřejmě mělo i svoje nevýhody.
"Přetrhlo se to! Přetrhlo!" byl jeden z největších problémů. Není zrovna jednoduché najít někoho, kdo to spraví cobydup, navíc bez zbytečných řečí typu "Na tohle se vám záruka nevztahuje.", kterými by nás prodavači krmili v dnešní době. Ale stále jsme v době drátové. Zde byla záruka trochu jiná.
V městečku, možná spíše vesnici, stál jeden dům, a ten měl čtyři patra. V každém se nacházely tři pokoje a bydleli v nich čtyři nájemníci. Přízemí si zabrala slečna Cit, u níž byl nefunkční vřískot na denním pořádku a která to zkrátka velice prožívala. V prvním patře bydlel pan Předsudek, spíše ještě mladík, a ten slečnu Cit vůbec neměl rád. A to vlastně nikoho.
O patro nad ním přežívala paní Nehoda, které se věci vymykaly z rukou ještě častěji než slečně Cit, jen s tím rozdílem, že ta si z toho nedělala hlavu. Prostě měla obě ruce levé. S tím se nedalo nic dělat.
A nad ní žil ten nejdůležitější mistr celého města, pan Osud. Kdysi se samovolně pasoval na roli vedoucího jejich domu (Předsudek jej směle ignoroval, ale jakmile byl problém, stačilo ťuknout) a jako jediný se vyznal v celém systému drátování. Nebylo tedy nezvyklé, že nejčastější návštěvu slečny Cit tvořil právě on.
V ten osudný den (pan Osud by to napsal s velkým 0, zásluhy na tom ovšem mají i jeho sousedé, ač to nerad přiznává) se toho stalo vskutku dost. Nejdůležitějším faktorem byl nákup slečny Cit, který tvořily nové boty s patnácticentimetrovými podpatky.
V tu chvíli se chlubila Předsudku.
"Podívej se na ty krásné lodičky!" Slečna Cit doslova zářila radostí. Nadšeně se před Předsudkem zatočila, až jí sukně vlála. "No řekni, nejsou nádherné?"
"Utratila jsi za ně celou výplatu?" otázal se Předsudek. Slečny Cit se to samozřejmě dotklo, jelikož žádnou práci - natož výplatu - neměla.
"Ne," fňukla. Předsudek už obracel oči v sloup. "Šetřila jsem si od babiččiny smrti. Už nemám skoro nic."
"Vždyť ty jsi ani nikdy neměla babičku."
To už bylo na slečnu Cit dost. Skryla si obličej do dlaní a rozplakala se.
"Co ji zase otravujete, Předsudku?" Na schodech do vyššího patra stála paní Nehoda s rukama v bok. "Nevidíte, že jste ji rozbrečel? To si říkáte muž?"
"Já mu říkám Pýcha," potáhla Cit a setřela si slzy z tváří, "Jane by se mnou souhlasila."
"Nemám rád ufňukánky," poznamenal Předsudek.
"Vždyť jsi nikdy ani žádného neviděl!" namítla paní Nehoda.
Předsudek máchl rukou ke slečně Cit: "Ted' se na jednoho koukám."
Slečna Cit se opět rozbrečela. A to se jenom chtěla pochlubit novými podpatky! Byly přece tak krásné!
"Že vy máte ten talent rozbrečet ženu," zamračila se paní Nehoda. "Proč nežijete s Rozumem a Neštěstím ve vedlejším domě? Určitě by váš talent ocenili víc, aspoň ten druhý zmíněný."
"Nemám ho rád. Jednou jsem se s ním potkal."
Jedna věc se mu musela nechat: nedostál svého jména a nejdřív Neštěstí opravdu poznal. Paní Nehoda jen pozvedla obočí. "A jak jste se potkali? Vždyť pro jistotu vůbec nevychází z domu."
"To byla náhoda."
"Náhody neexistují," odsekl další příchozí a poslední žijící v tomto domě, pan Osud. Vezměte si, už jen to jméno. A náhoda. To přece nejde dohromady.
Předsudek i paní Nehoda k němu jenom zvedli hlavu, ale nijak nereagovali na Osudovu poznámku. Ten sám už vypadal dost nevrle a jak je známo, není radno si s ním zahrávat. Paní Nehoda i Předsudek to věděli lépe než kdokoli jiný.
"Měl byste jít studovat," doporučil pan Osud Předsudku. "Člověče, naučte se aspoň základní prvky etikety!"
"To je nanic," poznamenal mladík.
"A jak jste na to přišel?"
"Tak."
Paní Nehoda svraštila obočí. Předsudek byl zkrátka předsudek.
Slečna Cit ovšem stále ronila slzy, až to bylo panu Osudu i paní Nehodě líto, že ji paní Nehoda pozvala k sobě na čaj. Slečna Cit s radostí přijala, kdežto Předsudek odmítl s důvodem, že nemá rád čaje.
"Je to vymakaný vynález, tohleto," pyšnila se paní Nehoda. Její byt byl prostý, jelikož byla tak nešikovná, že mít tu cokoli choulostivého, do dvaceti čtyř hodin by to bylo pryč. V ruce právě držela konvičku smontovanou z drátů. "Pletl ji se mnou Rozum odnaproti."
A já si říkal, proč to funguje bez sebemenších potíží, pomyslel si pan Osud, nahlas však jen poznamenal: "Musí to být velmi důkladně promyšlené."
"To je," potvrdila paní Nehoda a nalila svým sousedům čaj do - ano, drátěných - hrníčků. "A jsem za to ráda, protože se tak lehce nerozbije."
"Taky bych si to měla pořídit," poznamenala slečna Cit. "Aspoň by mi nebylo líto. když by se mi ta konvička rozbila."
"Zakřičte z okna, pan Rozum bydlí taktéž v přízemí."
"Já naň přece křičet nemůžu, ještě by si pomyslel, že jsem na něj nahněvaná!" Slečna Cit si zastrčila pramínek vlasů za ucho. Nejspíš bude muset opustit její byt a zaklepat na něj, no snad neřekne něco, co ho raní!
"Ale prosím vás, starý dobrý Rozum už je beztak úplně hluchý," poznamenal pan Osud. Kdyby ho tak jeho soused slyšel. "Jen si pěkně zařvěte."
"Mám hned?" otázala se nesměle.
"Klidně hned."
Slečna Cit se zvedla, upravila si sukýnku, doufajíc, že aspoň paní Nehodě sjede očko na její nové boty. Svižným krokem vyrazila k oknu, když se její podpatek o cosi zaháčil a ona spadla. Krom jejího pádu se ozvala ještě jedna rána.
"Au!" vypískla. Kolena neměla odřená, ale bolelo to tak, že jí to vehnalo slzy do očí. Paní Nehoda byla hned u ní.
"Stalo se vám něco, drahoušku?"
"Ne, jsem v pořádku," fňukla slečna Cit. Pohledem zajela na rozbitý drátěný košík, který jistě paní Nehoda často používala. Co bude dělat ted', když jej zničila? A mohly za to ty podpatky, tak! Příště si nekoupí boty s byť jen dvoucentimetrovým podpatkem!
"To bude asi mou přítomností," svraštila obočí paní Nehoda. "Už jen to jméno. Já bych spíše měla mít byt někde na okraji města."
"Ale prosím vás," pokusila se o úsměv její mladá sousedka, "vy za to nemůžete. Byla to jen hloupá náhoda."
"Co pořád všichni máte s tou náhodou? Ta přece neexistuje." Pan Osud zpražil obě ženy pohledem. Však se nad svými slovy musel zamyslet. Nejdřív Předsudek, ted' slečna Cit. Nikdo takový přece nebyl, no ne?
Ale jak zpozoroval paní Nehodu, jak smutně uklízí zbytky po rozbitých drátech, napadlo jej, že by možná neuškodila další sousedka. Kdo ví, třeba by pak paní Nehoda byla šťastnější a při největším štěstí by možná srovnala do latě i ten Předsudek!
A to vnuklo starému vynálezci skvělou myšlenku. Ti čtyři tu byli od počátku věků. Ale co jim
brání v tom si někoho přidat? Osud všechno řídil sám, co kdyby věci... někdy ponechal náhodě? "Paní Nehodo, mohla byste mi dát ty dráty? Budu jich ted' potřebovat více než dost."
"Pokud vám to pomůže, dám vám klidně i svoje podpatky," hlesla slečna Cit a zula se z bot. "Už je
nechci ani vidět, když působí tolik neštěstí."

Pan Osud by řekl, že se zase tolik nestalo, ale nechtěl slečnu ještě více dráždit. Proto si vzal od obou sousedek jejich věci a pospíchal nahoru do svého bytu. Hned vstupní halu měl přestavenou na takovou malou laboratoř, která se ze dne na den proměnila na velkou. Uprostřed místnosti se skvěla drátěná deska, na níž byla napojena veškerá elektřina, kterou pan Osud sehnal. A že jí potřeboval hodně.
Ovšem víc hlav víc ví, pozval si k sobě postupně všechny své sousedy. Slečna Cit se ovšem stáhla, jakmile se jí dva dráty rozpadly od sebe, Předsudek měl plno důvodů, proč to bude na úplné dvě věci, až paní Nehoda dala ruku k dílu. Sám pan Osud z ní měl trochu strach, ale doufal, že za její pomoci blesk udeří právě do jejich domu.
Takže nakonec byla tuze nápomocná.
"Co s tím vlastně hodláte dělat?" zeptala se po třech dnech, kdy už pan Osud pracoval pouze u svého stolu a z drátků dělal malé detaily zorniček a duhovek. Paní Nehoda se narovnala, hledíc na velkou desku, a poškrábala se ve vlasech. "Vypadá to, že to bude váš největší projekt."
"To opravdu bude, paní Nehodo," odpověděl pan Osud a přistoupil blíže ke své sousedce. "A vězte, že si tuze vážím vaší pomoci."
Paní Nehoda se uculila. "Ale jděte, pane Osude. Každou chvílí se vám beztak něco stane a to jenom kvůli mně."
A přesně toho chtěl dosáhnout.
Po čtyřech dnech se z drátů začala formovat postava. "To je hlava?" poznala paní Nehoda. Už u pana Osuda přespávala, jelikož pomalu nemělo cenu vracet se o patro níž.
"Ano, drahá, to je hlava," potvrdil jí vědec její domněnku. "Uvidíte, co z toho nakonec vznikne."
"A nepokoušel jste se už o to?"
"Pokoušel, ale dal jsem to do vínku člověku, který s tím nakonec nadělal veliké nepořádky." Spletl poslední dva dráty a upevnil je k věci připomínající hlavu. Postupně se z toho začaly formovat copánky, takže paní Nehodě došlo, že to bude žena.
"Chcete nám udělat další společnici? A kde bude bydlet?"
"O tomhle se budeme bavit, až nám zamrkají její oči," odvětil pouze pan Osud.
Uběhlo šest dní a na drátěné desce ležela celá dívčí postava. Přítomnost paní Nehody na sobě zatím nedávala nijak znát, což bylo jedině dobře, protože když se delší dobu nic nestalo, vypukla doslova apokalypsa. Většinou to tedy odnesli lidé, dnes pan Osud doufal, že její obětí bude on sám.
"A co ted'?" Paní Nehoda došila poslední steh na strakaté sukýnce a navlékla ji drátěné soše. Což o to, výstavní kousek to byl. Pan Osud se řadil mezi machry, o tom žádná. Jen netušila, jak toho chce využít.
"Ted' budeme čekat," řekl pan Osud, posadil se na dřevěnou židličku a bedlivě pozoroval ležící postavu. Paní Nehoda stála šest hodin vedle něj, než ji začaly bolet nohy a přitáhla si vlastní stoličku. Pan Osud téměř odpočítával setiny vteřin, když blesk udeřil. A to doslova.
Záře zasáhla přímo drátěnou postavu, až se z ní začalo čmoudit. Paní Nehoda vypískla. "Propáníčka, to jsem zase něco udělala! Moc mě to mrzí!"
"Kdepak, přesně tohle jsem chtěl," ušklíbl se pan Osud. A skutečně, jeho pokus byl zdařilý. Kouř ani nezmizel a dívka se posadila.
"Ono to žije!" vyjekla paní Nehoda. Co teprve, až se to dozví slečna Cit i s Předsudkem! On tomu nebude vůbec věřit, no a ona se z toho zhroutí!
"Tak co na to říkáte, paní Nehodo?" otázal se pyšně pan Osud, když na ně drátovaná dívka otočila hlavu a zamrkala dlouhými drátěnými řasami.
"To je... pozoruhodné," řekla nakonec paní Nehoda. To vskutku bylo, jelikož ne každému se podaří na první pokus oživit nějakou věc, ale... přeci jen ta dívka byla z drátů.
"Ted' mi, drahá, zavolejte slečnu Cit," prohlásil pan Osud. "Ať si donese jehlu a hodně, hodně látky."
Další tři dny slečna Cit šila a šila - nejdříve kůži pro novou společnici s obrovským nadšením, s menším pak vlasy, když zjistila, že bude bydlet s paní Nehodou, a s totálním odporem dělala boty na podpatku.
"Proč musí mít boty na podpatku?" vrčela, že dokonce zapomněla na svoji citlivost, když se píchla do prstu. "Ještě něco paní Nehodě zničí. A jaké pro ni vůbec máte jméno?"
"Náhoda," řekl pan Osud. Přiblížil se ke slečně Cit a tak, aby to brala jako samozřejmost, jí boty z rukou vyndal a přitom ji ještě stačil píchnout do prstu.

"Au!" vykvikla. "Jsem to ale nemehlo. Vždyť já vám ani nic neudělám, aniž bych se nezranila!"
Jenže to se právě náramně hodilo. Sotva slečna Cit odešla, pan Osud sejmul z jehly kapičku její krve a smíchal ji s vodou ve zkumavce. Ted' ještě potřeboval vylákat Předsudek. S paní Nehodou to takový problém nebude, starosti mu dělal právě onen mladík.
"Vy chcete spravit telefon?" pozvedl obočí Předsudek, sotva se ocitl na prahu Osudu a vyslyšel jeho přání. "Nejste náhodou vy ten největší odborník?"
A čirou náhodou ani ne.
Zatímco se Předsudek snažil rozmontovat telefon, aniž by ho nějak zkazil, pan Osud mu do zad zapíchl stejnou jehlu, kterou použil u slečny Cit. Předsudek se ihned praštil do krku.
"Máte tady asi vosu," poznamenal. "Jen si to skočím dolů opláchnout."
Pan Osud počítal s tím, že se se svou povahou už nevrátí, a přidal krev do stejné zkumavky jako předtím slečnu Cit.
Paní Nehoda přišla s černými buchtami. "Chtěla jsem vám něco napéct," hlesla, "ale nějak se to pokazilo, tak snad to bude k jídlu."
Nikdo na ty buchty pro jistotu ani nesáhl. A paní Nehoda byla jediná, která odběr krve podstoupila dobrovolně.
"Co s tím chcete dělat?"
"Dát naší Náhodě všechno," tajemně na ni mrkl. Nakonec do zkumavky přidal i svoji vlastní krev, důkladně promíchal a nechal protéct drátěnými žílami nyní již krásné Náhody. Dívka jako by znovu ožila, jak se jí nová krev vlila do tepen. Duhové oči nabraly lidskou zářivost, ústa měla rudá jako čerstvě uzrálé jahody a barva kůže, která již plně srostla s jejím drátěným podkladem, konečně vypadala jako lidská. Když Náhoda shodila nohy z desky, pohybovala se ladně jako slečna Cit. Ihned se projevila nátura paní Nehody, když si zvrtla kotník a taktak to vyrovnala. Paní Nehodu si prohlížela s Předsudkovým zmatkem, ale usmívala se, jako by dopředu znala celou budoucnost.
Dokonalost sama.
"Přivítejte Náhodu," prohlásil vítězoslavně pan Osud.
A tak se mladičká Náhoda nastěhovala k paní Nehodě. Od svých sousedů se naučila plno nových věcí, mluvit zvládla během tří dnů a posléze si uměla vyrobit vlastní drátěný košík.
Ovšem to by nebyl Osud, kdyby nepřišly problémy.
Pan Osud jednou zaslechl zuřivé drnčení zvonku. Když otevřel dveře, stála na prahu slečna Pýcha. "Mohl byste mi něco vysvětlit?!" začala štěkat, "jak je možné, že se ten největší oblíbenec školy mezi lidmi potká s obyčejnou ufňukanou a totálně nezajímavou klavíristkou?! Měl jste přece jasně danou linku života! Co teď má ten kluk dělat?!"
"Cože?" řekl pouze pan Osud.
"Jak se mohl jeho osud přetrhnout?!" vřískala už Pýcha. "Jak je možné, že najednou potkal takovou holku?!"
"Možná to byla náhoda?" poznamenala nesměle právě Náhoda, postávajíc na schodech. Slečna Pýcha ji zpražila pohledem.
"Co jste ji sem přidal, kazí vaši práci, Osude!" Pýcha se otočila na podpatku a naštvaně odkráčela pryč.
Pýcha byla Pýcha, to se změnit nedalo. Její problémy byly tuze hloupé, ale ty se začaly hromadit i od ostatních nájemců tohoto města.
"Ten právník si bere čerstvě vystudovanou středoškolačku!" stěžoval si jednou Rozum. "Neříkal jste snad, že si vezme vysoce postavenou dámu? S velkým vzděláním? Proč už je zasnoubený s devatenáctiletou holkou, co ještě ani není přijatá na vysokou školu?!"
"Potkali se náhodou v kavárně," vysvětlovala Náhoda, jelikož pan Osud nebyl zrovna nadšený. "Upadla jí peněženka a on ji zvedl. Láska na první pohled! To je přeci dobře, ne?"
"Náhody neexistují!" zahřímal Rozum.
Problémy se hromadily. Postupně přicházela Smůla, Neštěstí, Láska, Víra a opravdová krize nastala, když se v domě objevila samotná Smrt.
"Taky se ti přetrhla osudová nit?" hlesl pan Osud, sotva spatřil její pronikavé oči. Smrt jen bouchla svou kosou o podlahu.
"No samozřejmě! Říká ti něco umírání na nemoc? Viděl jsi ten titulek v novinách? Vědci čirou náhodou objevili lék! Ten muž měl zemřít a oni ho vyléčili!"
"To je přece dobře, ne?"
"Je to OSUD, Osude. Ničíš nám všem naši práci! To se rovnou můžu přestěhovat mezi lidi a kosu opřít o práh té tvé Náhodě!"
A když vyhrožuje Smrt, není to zrovna příjemná situace. Osud se tedy rozhodl vzít věci Z11OVLI do vlastních rukou.
Zaklepal na byt paní Nehody. Otevřela mu však samotná Náhoda, což se mu tuze hodilo.
"Výborně! Zrovna vás hledám!" Pohled mu sjel na věc, kterou třímala v ruce. Nádherný drátěný hlavolam. "Kdepak jste to sehnala?"
Náhoda se usmála. "Vyrobila."
"A jak?" S Nehodou po boku?
Pokrčila rameny. "To byla náhoda."
A přesně této věty se hodlal už nadobro zbavit. Jaký si to uděláš, takový to máš; už zaplatil za svoje činy a bylo načase s tím vším skoncovat.
Stále obdivoval, jak je možné, že Náhoda získala vlastnosti nejen jeho sousedů, ale zachraňovala lidi před samotnou Smrtí (na to už člověk musí mít odvahu). Bylo mu trochu líto ji zničit, ale nic jiného mu nezbývalo.
"Pojd'te se mnou nahoru, chci vám něco ukázat."
A Náhoda šla. Pan Osud ji dovedl zpět na drátěnou desku, kterou naštěstí po Náhodině vzniku nezničil, a ona si na ni opět lehla. Bez otázek, bez řečí. Byla vážně prapodivná.
Zapojil všechny příslušné dráty a už chtěl běžet pro paní Nehodu, ať sem blesk udeří i přes všechna zařízení, když se tak stalo i bez ní. Záře proťala Náhodino tělo a pan Osud na to jenom tupě zíral. Náhodina povaha by si zasloužila nějakou medaili.
Jenže nezůstalo nic, co by se dalo zničit. Blesk jako by Náhodu vypařil z povrchu zemského, najednou tu prostě nebyla.
Tak to nechal být, jak to bylo.
Hrdě tedy otevřel dveře Smrti, která měla další stížnost. "Už se nemusíš obávat, drahá Smrti," řekl jí. "Pojd' se na to podívat. Ode dneška žádné náhodné oběti ani záchrany."
Exkurze do lidského světa se zúčastnili nejen tito dva, ale také slečna Cit a paní Nehoda. Ta se neustále držela kus od Smrti, jelikož ty dvě by mohly tvořit smrtelnou kombinaci, a neustále těkala očima sem a tam. "Co když se něco stane?" šeptala.
"Jste Nehoda, to už má být," odvětil pan Osud. S libostí si prohlížel, jak na lidi padá štěstí, jak jdou dívky přesně podle jeho nadiktovaného plánu a také viděl to, jak se ukázala přítomnost paní Nehody. Auto vjelo na červenou a blížilo se nárazu přímo do protijedoucího náklad'áku.
"To nechci vidět," pípla slečna Cit a zakryla si oči. Auto však najednou obrátilo směr a ujíždělo si dál. Smrt zpražila Osud pohledem.
"Není to náhodou ten, který měl dnes zemřít?"
"Je," připustil.
"Tak proč jede dál?!"
A pak na konci ulice uviděl copatou holku, která si to s úsměvem vykračovala přímo k nim. Okamžitě v ní poznal jeho Náhodu. Ta ale přece zmizela! Jak se mohla dostat mezi lidi a dál pustošit jejich práci?
"Vy?" prskla Smrt, když přišla blíž. Náhoda jen pozvedla obočí.
"Vás se zbavit, to chce kuráž," zamumlal pan Osud zmateně. Náhoda jen pokrčila rameny, stejně jako to vždycky dělal Předsudek, a kráčela dál, jako by je nikdy neznala. Ještě jim však odvětila: "Zbavit se mě? To by byla moc velká náhoda."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.