Modrá krabice se stříbrnými hvězdičkami a purpurovou stuhou (B. Mracká)

22. února 2016 v 20:23 | Barbora Mracká |  1. ročník
Autor: Barbora Mracká
III. kategorie (16 - 19 let)

"Jste si jistý, že už tam žádná další není?" tázala jsem se ustaraně vysokého muže, který právě pokládal pečlivě zalepenou kartonovou krabici na dlážděnou podlahu mého nového bytu.
"Tahle je poslední, paní," odpověděl s ustaraným výrazem a já si jako reakci na oslovení povzdychla.
"Jen slečna," opravila jsem ho.
"Omlouvám se," nemotorně se poškrábal na temeni hlavy, kde šednoucí hnědé vlasy vytvářely plešku lesknoucí se od světla z chodby.
"V pořádku," odvětila jsem, "a opravdu vám nezbyla dole v autě ještě jedna krabice?" připadala jsem si hloupě a na nebohého pana stěhováka jsem už určitě musela působit jako nedůvěřivá stíhací mrcha, ale věc, nebo spíš pouzdro na věci, které jsem momentálně postrádala, bylo opravdu důležité.
"Bohužel. Vyložil jsem všechno. Můžete se jít sama podívat do dodávky, je úplně prázdná." Neváhala jsem a následovala ho dolů po schodech. Výtah byl mimo provoz.

"Jak by měla ta ztracená krabice vypadat?" ptal se, mezitím co já jsem pečlivě procházela vnitřek stěhovacího auta.
"Modrá, se stříbrnými hvězdičkami a purpurovou stuhou," nezaváhala jsem, svou pamětní truhlu si pamatuji na detail přesně. Když se na mě pán pobaveně podíval, s jedním odbočím lehce povytáhnutým, musela jsem odpověď emotivně upřesnit: "Mám ji od svých deseti let."
"Tak to je mi líto," vytáhl z kapsy pracovních kalhot poznámkový blok, tužku a něco si do něj napsal, neměla jsem šanci šmírovat přes rameno. "Zavolám ještě na centrálu, jestli nezůstala v tom druhém autě, které už odjelo. Kdybych cokoli zjistil, dám vám vědět."
"Děkuji, to by bylo skvělé," natáhla jsem ruku, potřásli jsme si, poděkovala jsem i za služby a zamířila zpět do svého nového domova.

Rozřezávala jsem krabice, hezky jednu po druhé. Nejdřív jsem ale vyhrabala varnou konvici a postavila ji na svou novou linku, laminát se vzorem mramoru a na několika místech spálený. Povzdechla jsem si. Nový byt ve velkoměstě stojí sice spoustu peněz, když je lokalita lukrativní a žádaná, vnitřek těchto obydlí však v naprosté většině ceně neodpovídá. Chvíli mi to jistě zabere, než si tu vytvořím nový domov. Druhá šla pod kudlu pyramida krabicových čajů od výmyslu světa. Ráda je sbírám, přiznejme si to, čaje jsou v podstatě trvanlivé, a pokud prošlé, tak zdraví neškodné. Aspoň mému zdraví, nikdy jsem neměla šanci si ověřit, jestli moje zdravotní pojistka pokrývá i otravu čajem. Vybrala jsem si citrusový s mátou, můj oblíbený, nervy konejšící nápoj. Jako poslední akt za účelem dočasného pohodlí mi zbývalo najít krabici s nádobím a vytáhnout si nějaký obstojný hrnek. Mám jich celou kolekci a vždy si vybírám podle nálady, ale v tento moment si nemohu dovolit býti vybíravá. Postavila jsem na čaj.

Teď musím určitě působit, že sbírám, křečkuji a uchovávám naprosto všechno a patřím k těm poťouchlým fanatickým sběratelům, ale tak to není. Jen ráda zkouším nové věci, ale na druhou stranu vadí mi změny. Pořádný paradox, když jsem se zrovna přestěhovala do města, kde nikoho neznám, a rozhodla se začít nový život ve zralém věku třiceti dvou let. Ach ta ironie. Když voda konečně vřela, zalila jsem si sáček ponořený ve vysoké sklenici. Žádný obstojný hrneček jsem nenašla, asi budou v jiné krabici. Ach, ty krabice. Jako malá jsem si hrozně ráda stavěla bunkry z částí naší staré rozkládací pohovky, ale zub stáří se už asi do mne zakousl a já si tak vůbec nepřipadala jako princezna v dobře obrněném hradě. Přijde mi, že jsem spíše spící divá saň, které od úst stoupají oblaka páry, jak foukám do horké tekutiny, aby byla aspoň trošku pitelná. Stejně mi vrtá hlavou, kampak se poděla ta má milovaná modrá krabice se stříbrnými hvězdičkami a purpurovou stuhou. Chovám si v ní tolik vzpomínek…

Na dně leží výstřižek ze starého svatebního časopisu. Ve skutečnosti jsou tam tři, stejné, pečlivě uchovávané v moderní plastové eurosložce. Na těch kusech recyklovaného papíru jsou tiskařskou barvou zvěčněny nádherné svatební šaty. Splývavé, bílé, poseté stovkami perel, lemované krajkou, a přesto dýchají modernou a okázalost se jim zdaleka vyhýbá. Černovlasá modelka stojí s rukama v bok a zápěstí jí objímají bělounké rukavičky, také krajkové a sahající až po loket. Tvář té paní, na fotce pravděpodobně ještě pořád slečny, jsem nikdy neviděla, má ho zakrytý klasickým závojem, který byl kdysi symbolem nevěst. Úzké, obepnuté kolem boků, tyhle šaty tělu neodpustily jedinou nedokonalost. Byly pro mne opravdu důležité, a to nejen proto, že jsem jako každá holčička snila o svatbě z pohádky, to ne. Moje maminka bývala švadlena. Vlastně ještě pořád je, ale teď už pracuje takříkajíc "na volné noze". Šije kostýmy na besídky pro obě moje neteře. Každá holčička chodí do jiné školky, a tak mají i odlišné besídky, tudíž mamka nemá důchod v pravém slova smyslu. No zpátky k fotkám, bylo to poprvé, kdy se někdo z naší rodiny dostal do tisku. Když nepočítám strýce, který nedopatřením při vesnické slavnosti pozvracel faráře. Ale ta vtipná historka se do tohoto emotivního příběhu nehodí. Byla jsem na maminku tak pyšná, že jsem si koupila z kapesného magazín, a to rovnou třikrát, abych se na fotku mohla dívat z postele na každé stěně. Všichni jsme ji chválili, i když pořád říkala, že ona má na výsledné práci ten nejmenší podíl, jen přišívala krajky a perly, o celou tu parádu se postarala návrhářka s vizážistkou. Oponovali jsme jí. Pro mě a bratra to byl krásný zážitek, když jsme viděli, jak se po dlouhé době od smrti našeho tatínka mamce ty její krásně modré oči rozzářily. Ano, jsem poloviční sirota. Na to teď ale vzpomínat nechci, do krabice jsem si dávala jen vzpomínky šťastné. Tedy až na…

Chtěla jsem si to nechat až na konec, protože se jedná o věc, která v krabici pobyla nejkratší dobu v porovnání se zbytkem. Vedle časopisových výstřižků leží zlatá obroučka s lehce vyrytými mořskými vlnkami. Můj snubní prsten. Není to ani rok, co jsem ho dostala a jistě se ptáte, proč ho nenosím pyšně na prstu levé ruky. Inu, stala se spousta věcí, a především jsem se dozvěděla fakt, kvůli kterému jsem byla donucena naši partnerskou harmonii ukončit. Nikdy jsme se nehádali, tedy ne o ničem zásadním. Volili jsme stejnou politickou stranu, souhlasili spolu v postoji k cizincům, četli stejné knihy, ztratili se spolu několikrát na dovolené, respektovali jsme toho druhého za volantem… uspěli jsme v skoro každé situaci, kdy mezi partnery může dojít k vážnému konfliktu. Až doteď mi vlastně nedochází, jak je možné, že jednu, a to snad nejdůležitější ideu budoucnosti, jsme spolu neprobrali. Děti. Že je nechce jsem se dozvěděla vlastně náhodou, když jsme byli navštívit mého bratra, jehož dvojčátka slavila pět let. Seděli jsme spolu na sedačce, když v tom holčička, ta o pár minut mladší, rozpatlala asi tak třicet procent svého kousku dortu po bíle natřených stěnách. Bratrova manželka jí okamžitě vynadala přiměřeným rodičovským pokáráním a poslala ji umýt si ruce. Zasmála jsem se.
"Ty dnešní děti," povzdechla jsem si a v naději na nějaké rozšíření konverzace pozvedla oči k němu.
"Jo, nesnáším je." Bylo to, jakoby mi někdo vyklopil za krk kanystr se studenou vodou. Kostky ledu mi pomalu klouzaly za límec, pod tričko a po zádech až dolů. Samozřejmě, že mě to zaskočilo. Ale ještě více mě dostalo, že jsme o tom před tím nikdy nemluvili, a to jsme spolu byli dobrých šest let, na mé ruce se už blyštil onen slibný prstýnek. Během cesty domů autem jsme měli vážný rozhovor. Pár dní na to jsme došli k závěru, že se naše životní cesty rozcházejí. On se chce vydat za kariérou a já za teplem rodinného krbu, budováním rodiny. Ten rozchod proběhl poměrně v klidu, nelítaly vázy, televize, ani rány nožem či slovy. Za to slzy měly průtok jak jihoamerická Amazonka ve svém nejužším korytě. No velký. Nabídl mi, že se ze společného domu odstěhuje on, ale já ho nenechala. Potřebovala jsem zresetovat, vzpamatovat se, zapomenout. Začít znovu. A pro to jsem teď tady. Chci jít dál.

Pomalu jsem se smířila, že ani jednu z těch věcí už nikdy neuvidím. A ono je to vlastně dobře, ne? No z hlubokých myšlenek o dalším obsahu mé vzácné krabice, jako třeba mé první baletní střevíčky, které jsem obula jen jednou, spona do vlasů, již jsem měla na maturitním plese, plyšové zvířátko od staré paní, které jsem před lety pomohla s nákupem, nebo mé šťastné pero, které už léta nepíše, mě však vytrhlo vyzvánění telefonu. Seděla jsem tak dlouho na tom širokém okenním parapetu, že jsem při povelu nervové soustavy "vztyk" málem ztratila rovnováhu.
"Haló?" ozvala jsem se do sluchátka.
"Dobrý den, paní, tady stěhovací firma. Vaše krabice se nakonec našla, byla v té druhé dodávce, která byla již dávno pryč, když jsme ji hledali. Jednalo se modrou krabici se stříbrnými hvězdičkami a purpurovou stuhou, že ano?" Samou radostí jsem ho i pozapomněla opravit, že nejsem paní, ale slečna. Vdaná přeci nejsem.
"To je přesně ona!" zaradovala jsem se.
"Výborně. Doručíme vám ji zítra kolem dvanácté v poledne, vyhovuje to?"
"Žádný problém! I když…" na chvilku jsem se zahleděla z okna. Občas mívám takové momenty, výpadky, kdy se mi najednou hlavou honí stovky myšlenek a já nemůžu vybrat tu nejlepší, tu správnou. Strávila jsem teď téměř hodinu přesvědčováním sama sebe, že co je pryč, to je pryč a že staré vzpomínky nepotřebuji, když si chci nadělat nové. Najednou se mi podařilo jeden nápad uchopit, zformulovat ho do slov a realizovat. Přistoupí na to? Snad si nebude ta firma myslet, že si z nich dělám Českou poštu. Ale náš zákazník, náš pán, no ne?" Pošlete ho na adresu mé matky a požádejte jí, ať tu krabici schová na půdu. Nadiktuji vám adresu a předejte jí to prosím mým jménem." Jakoby mi spadl obrovský kámen ze srdce.

Možná to nebyla náhoda, že jsem si musela projít tím loučením se se svou truhlou vzpomínek. Možná to nebyla náhoda, že v závěru se ta modrá krabice se stříbrnými hvězdičkami a purpurovou stuhou našla. A pokud tohle všechno náhoda opravdu nebyla, musí to být znamení, že ano. Náhody neexistují, jen příležitosti. Je čas hodit minulost za hlavu, můžu se hluboce nadechnout nového, slibného zítřku. Ze ztráty se stala možnost vytvořit nové zážitky a navázat nové vztahy. Je čas začít znovu.

Ještě ten den jsem si zaběhla do papírnictví na rohu ulice koupit úplně novou krabici. Tentokrát karmínovou, posetou bílými puntíky a převázanou rudou stuhou. A nemůžu se dočkat, až ji začnu plnit zážitky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.