Návrat (A. Krejzlíková)

22. února 2016 v 20:21 | Andrea Krejzlíková |  1. ročník
Autor: Andrea Krejzlíková
2. místo ve II. kategorii (14 - 16 let)
Návrat
Nejhorší věcí na světě je vidět slzy někoho blízkého a přitom vědět, že to nedokážete změnit. Věřte mi, neexistuje
nic krutějšího a mučivějšího než bezmoc.
Také jsem se naučil, že člověk dokáže skrýt mnohé, smutek ovšem nikoli. Když před dvěma lety tatínka poslali do
války, všechno hezké ztratilo smysl. Slunce už nesvítilo, květiny nekvetly, ptáci nezpívali. Cítil jsem jenom obrovské prázdno, bylo všude. Kreslilo po zašlých tapetách, létalo vzduchem, dalo se dýchat. Bylo mi tenkrát deset, bylo to příliš brzo na to, abych odložil dětský smích. Vyměnil jsem je za černé roucho smutku. Bylo to tak jiné, tak bolavé. Moje štětce kreslily jen provazy deště.
Ještě hůře na tom byla Lisa, moje malá sestra. Tatínkovi zamávala ve třech letech. Nosánek měla doplený, oči
skleněné. Přál bych si být tak statečný jako ona. Přílišně trpěla, několik měsíců brečela ze spaní, volala tatínka. Skoro se to nedalo vydržet, ach moje malá zlatovlasá sestřička…
Nejhůř na tom byla maminka, pořád plakala a plakala. Pamatuji si, že první dny vůbec nic nejedla. Právě umývala
nádobí, ze dřezu létaly bublinky. Zničehonic upustila talíř a skácela se k zemi. Neustále to mám před očima, když jím, když usínám, když se jenom dívám do stropu. Ta vzpomínka mě provází všude. Tak moc se maminka trápila…
Přemýšlel jsem, jak moc ji ta bolest změnila. Člověka to vždycky změní. Maminka měla výrazné zelené oči a nosila
v nich jakousi jiskru, tolikrát ji zalily slzy, až se vytratila. Moje oblíbená dětská vzpomínka je, když mi maminka dávala dobrou noc a šimrala mě u toho vlasy. Nosívala je rozpuštěné a všichni tak mohli vidět, jak jsou dlouhé a krásné. Dnes už jde jen o silný cop havraní barvy. Mimo jiné hodně pohubla, ten kouzelný úsměv se mi teď zdá jakoby vzdálený. Dřív voněla po citronech a rozmarýnu, i tohle mi moc schází. A pak se to stalo, zázrak.
Byl tak nádherný den, že by jej snad ani sám Andersen nedokázal dokonale popsat. Světu vládlo jaro. Stromy byly
obsypané růžovými květy, vanul příjemný vánek. Jako bych slyšel kukačku, je to vůbec možné? Seděli jsme s maminkou u oběda, ten silný dubový stůl po dědečkovi, kolik už toho zažil? Zničehonic někdo silně zaklepal na dveře. Leknutím jsme nadskočili, napětí by se dalo krájet. Už dlouho nás nikdo nenavštívil, kdo by to jen mohl být? Lisa jako první vypadla z nehybnosti, vstala od stolu a rozeběhla se ke dveřím. Já s maminkou jsme ji rozpačitě následovali. Dveře byly otevřené dokořán, zvenčí dovnitř proudily sluneční paprsky, před nimi stála Lisa. A tu, na prahu našeho domu, stál tatínek. Okamžitě jsme si padli do náručí. Proměnili jsme se v klubko vlasů a paží. Po tvářích nám stékaly Niagarské vodopády štěstí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.