Návrat (M. Schwarzová)

22. února 2016 v 20:19 | Markéta Schwarzová |  1. ročník
Autorka: Markéta Schwarzová
3. místo v III. kategorii (16 - 19 let)

Návrat

Za těžkými dubovými dveřmi se linuly sílící ozvěny rázných kroků. Královna, které byl před chvílí ohlášen nečekaný host, seděla ve vyvýšeném trůně na druhém konci rozlehlého audienčního sálu s mramorovou mozaikovou podlahou a chladnými mramorovými stěnami zdobenými gobelíny, vzácnými koberci a obrazy. Vypadala jako krásná socha ze stejného mramoru, z jakého byla zhotovena prakticky celá místnost - její světle modré oči shlížely na svět se zdánlivou netečností. Dlouhé černé vlasy měla spletené do tlustého copu, který jí splýval až k útlému pasu pevně staženém v blankytně modrém korzetu zdobeném zlatou výšivkou. Na klidně oddechující hrudi se jí třpytil nádherný šperk - diamant zavěšený na stříbrném řetízku. Nosila ho místo snubního prstenu. Vedle trůnu stály dvě její dvorní dámy prostšího vzhledu oproti honosné kráse paní hradu a vzrušeně mezi sebou tiše štěbetaly o nenadálých událostech. Už dlouhou dobu se očekávala zpráva z bojů, které probíhaly nedaleko od hradu. Už dva roky se očekávala zpráva o králi, který se vypravil hrdinně do války. Dva strážci stojící po obou stranách vchodových dveří se postavili ještě více do pozoru, když kroky znějící již těsně za nimi utichly.
Ozvaly se tři mohutné rány klepadlem. Strážci se chopili madel a s námahou otevřeli obě křídla dveří. Za nimi stál rytíř v brnění, s dlouhým mečem v ruce, helmicí nasazenou doprovázen dalšími dvěma strážci hradu. Za hlučného klapání kovových podrážek brnění došel rytíř, stále následován svým doprovodem, až ke královně. Dívala se na něj povýšeně, nedůvěřivě, ale přesto dala svolení, když poklekl, aby jí políbil hřbet ruky.
"Omlouvám se, Vaše Veličenstvo, že narušuji Váš klid. Můj příjezd sem je velmi troufalý, ale nutný. Prosím Vás o vyslechnutí."
Jeho hlas tlumila ohavná kovová helmice, která vypadala jako nějaký děsivý plechový pták, přesto se královně zdál známý.
"Více než náhlý příjezd mne zaráží vaše způsoby, pane," pronesla důležitě královna a její hlas naplnil celý sál. "Host beze jména, bez tváře… Pocházíte z kraje, kde je takový způsob audience běžný?"
Rytíř dlouho mlčel, a když promluvil, jeho hlas byl sotva slyšitelný: "Rád Vám prozradím, paní, odkud a proč přicházím. Ale smím to říci jen Vám. Nikomu jinému. Stejně jako můj obličej smí spatřit jen Vaše oči. Má paní… Je to jistě bláznovství žádat na Vás něco takového, když netušíte, kdo jsem. Ale věřte mi, prosím… Mé osobní setkání s Vámi je více než důležité."
V hlase neznámého příchozího bylo něco, co přimělo královnu jeho návrh minimálně zvážit. Dvorní dámy začaly opět šeptat, strážci se po sobě významně dívali, ale královna lpěla pohledem na dvou kulatých otvorech v helmici, ve kterých se hluboko ve stínu skrývaly návštěvníkovy oči, a snažila se pochopit zvláštní vnitřní pocit, který jí rozbušil srdce a zmátl ji natolik, že si přála této šílené žádosti vyhovět. Něco na tom rytíři bylo - a ona za každou cenu musela zjistit co. Pootevřela ústa, jakoby chtěla něco říct, ale jen si povzdechla a rty se jí roztřásly. Pevně je semkla k sobě a pokynula rytíři, aby vstal.
"Odložte své brnění," nařídila mu a vstala.
"Omlouvám se, Veličenstvo," ustoupil rytíř o krok dozadu, "ale své brnění sundat nemohu. Dám Vám všechny zbraně, co mám… To odpřisáhnu na svou čest. Jste se mnou v bezpečí… Nemám ani nejmenší úmysl Vám ublížit."
Na zem se zařinčením dopadl dlouhý meč a za ním několik dýk. Královna poručila, aby strážci dveří zbraně sebrali, odnesli je do vedlejší místnosti a tam je zůstali střežit. Sešla schodek z trůnu a přejela návštěvníka důkladným pohledem od hlavy až k patě - zdálo se, že svůj slib dodržel a žádnou zbraň již u sebe neměl, pokud ji někde šikovně neskrýval. Stejně ale pociťovala jakousi vnitřní jistotu, že jí ten muž nijak neublíží. Požádala dvorní dámy, aby jí šly přichystat šaty k večeři. Chvíli jakoby váhaly, jestli královna svůj rozkaz myslí vážně.
"Je to špatný nápad, paní, vždyť je to naprosto neznámý člověk!" šeptala jedna a druhá se přidala: "Z toho nemůže vzejít nic dobrého! Co takového Vám může chtít, co ostatní - Vaši věrní lidé! - nesmějí slyšet?"
Královna však zvedla ruku a tím obě umlčela. "Je v něm něco zvláštního, co mě nutí ho vyslechnout. Jestli se mi něco stane, bude to jen má chyba. Teď běžte."
Dva strážci za rytířem znatelně znervózněli, ale nemohli si dovolit mluvit s královnou jako její dvorní dámy. S nehybným obličejem stáli v pozoru a vyčkávali rozkazů své paní, která si rytíře stále pečlivě prohlížela.
"Proč bych vám měla věřit?" řekla tiše a oči se jí soustředěním a zamyšlením stáhly v úzké štěrbiny.
"Na tuto otázku nemám odpověď," uznal rytíř, "ale myslím, že byste litovala, kdybyste mne nevyslechla."

Když se za strážci s dutým zabouchnutím zavřely vstupní dveře, královna ucítila v ústech trpkou chuť strachu a nejistoty. Srdce jí divoce tlouklo, dech se zrychlil. Rytíř povstal.
"Nechci, má paní, abyste se jakkoli polekala. Bude to jistě šok, ale musím to udělat."
Sundal si těžkou přilbici a královna div neomdlela.
Přitiskla si k sobě železnou schránku muže, jak nejpevněji uměla, a propukla v žalostný pláč. Odtáhla se a nevěřícně uchopila po dvou letech útrpného čekání tvář svého krále. Byla sivá, protkána spoustou jizev a spálenin, ale na to královna nehleděla. Král stál živ před ní a nic v tu chvíli nebylo více důležité.
"Konečně… Konečně jste zde! Válka je tedy zažehnána?"
Ve šťastném výrazu krále se mihl stín utrpení a bolesti. Chvíli zaváhal, jakoby pečlivě promýšlel svá slova, a pak s těžkým srdcem odpověděl: "Ano, má drahá… ale není to slavný konec. Rozdrtili nás v poslední bitvě. Na poli nezůstal jediný živý muž."
Královna uleknutím pootevřela ústa. Do armády před válkou naverbovali téměř všechny muže nad dvacet let z jejich království. Když začali barbaři útočit, vojsko se dobře bránilo a mělo úspěchy - z bojů chodily zprávy o ústupu barbarů, ještě před týdnem posel hlásil slavné vítězství u jednoho hraničního města a teď takové noviny… Nechtěla však tuto věc rozebírat.
"Pak děkuji Bohu ještě více za tento okamžik a prosím ho, aby všechny duše naším krajem zrozené došly pokoje. Ať Bůh odmění jejich statečnost."
Král ji políbil na čelo, utřel jí mokré uslzené tváře a jemně jí prstem nadzvedl bradu.
"Jste šťastná, má drahá?" zeptal se náhle se zvláštním výrazem ve tváři.
Překvapeně se na něj podívala a div uleknutím neodstoupila od něj pryč… to jeho oči - byly jiné, jako by ani nepatřily jemu. Chyběla v nich veselá a bezstarostná jiskra, kterou znávala. Byly ponuré, tiché a tak černé… jako klidná hladina jezera za nejtemnějších nocí. Co za hrůzy musel ve válce spatřit, aby se tak změnil, aby mu zavřely dveře do duše, napadlo ji a hrůzu vystřídala lítost. Obrnila se a dlouze se zadívala do chladných očí svého krále. Díval se na ni nehybně, strnule, a vyčkával na její odpověď.
"Jistě. S Vámi už jistě. Bez vás… svět mi byl jen utrpením. Měla jsem o Vás obrovský strach."
Do těchto slov vtiskla své srdce. Dala do nich tolik vřelosti ve snaze obměkčit krále a přivést zpět světlo do jeho očí - marně. Ústa se srdečně usmívala, ale oči byly ještě větší propastí než předtím. Již se nemohla déle dívat do těch bezedných ledových studen. Odvrátila pohled a raději k sobě znovu přivinula jeho tělo schované ve zbroji jako v ochranném krunýři. Zbroj mrazila snad ještě více, než když král přišel - celá místnost se vlastně zdála chladnější, i když všechna okna byla utěsněná, dveře zavřené.
"Odložte přece to brnění, drahý! Musí být příšerně těžké a nepohodlné."
Král zvážněl a rozhodně zavrtěl hlavou.
"Již jsem řekl. Svou zbroj sundávat nebudu. Ale poslyšte," hladil královnu po líčku prstem v hrubé kovové rukavici, "kdybych měl zase odejít do boje, má královno…"
"Ach, ne! Mlčte! To se nesmí stát," přerušila ho a pevně se mu zadívala do tváře - ty šrámy a popáleniny, bledá tvář zbrázděná hlubokými vráskami… "Nesmíte mi už odejít, to by byl můj konec."
Ovinul své silné ruce kolem jejího pasu a pevně ji objal. "Konec, říkáte?" zašeptal jí do ucha dychtivým hlasem, ze kterého mrazilo. "Silná slova, má paní."
"Pro vás jiná než silná nemám, můj pane. Můj cit k vám je ta největší síla, jakou svět poznal. Já nemohu žít bez lásky… a má láska nemůže žít bez Vás."
Zvedla k němu tvář a v návalu citu ho toužila rychle políbit -
"Zadržte."
Jeho napřažený prst zastavil její rty uprostřed pohybu. Svraštila obočí a udiveně se na něj dívala. Král se však díval před sebe, kamsi do dáli, tím svým netečným pohledem jako by hledal něco, co ho krajně znepokojuje. Jako by se vlastně najednou sám divil, co tady dělá, na tomto místě, v tento čas… Zadíval se na královnu - v očích otázku, proč ji teď tady drží, co vlastně za smysl má tato jeho návštěva. Královna se snažila do svého pohledu vtisknout veškerý vděk za jeho návrat a lásku, kterou jí jeho přítomnost přinášela.
"Vaše slova nejsou upřímná," řekl najednou pevnými slovy, která se rozléhala přes celý sál, "nevěřím Vám."
Královnu bodlo u srdce. Rozvzlykala se a přála si zadržet jeho objetí, které ji teď pomalu, rozvážně opouštělo.
"Jak vám to mám dokázat?" vyhrkla zoufale, když se král otočil k odchodu. "Udělám cokoli! Cokoli na světě!"
"Ne. Neměl jsem chodit. Odpusťte."
Královně se vlna zoufalství roztepala v uších, hlavě, ale hlavně v hrudi, jako by srdce samo chtělo vylétnout ven a pokusit se obměkčit tak zhrublou duši krále. Vrátit jiskru do jeho temných očí a cit do jeho ledového srdce. Ale stále jen naráželo na královnin hrudník, který se mocnými vzlyky divoce vzdouval. Hlava se jí točila zhrzenou láskou a přála si jeho pevný krok na cestě ke dveřím zadržet - ale co byla ona oproti svému králi? Jen pouhá žena. Žena, kterou kdysi miloval, když ještě milovat mohl, když mu válka nevzala duši. Alespoň tak si to vysvětlovala - alespoň toto ji trochu uklidňovalo a udržovalo dál od šílenství ze zlomeného srdce.
Podlamovala se jí kolena - padla do sedu na chladnou mramorovou mozaiku a s očima zabodnutýma před sebe tiše zalkala do úderů králových kroků…
"Já bez Vás už nechci žít. Můj život byl po dvě léta jen čekáním na Váš návrat. Ze srdce Vás miluji, můj králi. Pokud bych měla znovu čekat… Zemřela bych trápením."
Schovala hlavu do dlaní a hluboce vydechla - byla by si přála, aby vydechla ven život. Sálem se rozhostilo tíživé ticho - královna myslela, že král je už pryč. Ale kroky se ozvaly znovu a tentokrát se přibližovaly. Slyšela královo těžké oddechování, neodvážila se však odkrýt si tvář. Jen tiše vzlykala, dokud ji silné paže nevytáhly z jejího podsvětí sebelítosti. Král se na ni díval s přísným výrazem ve tváři a ty oči… ty dechberoucí černé oči… se vpíjely do jejích zdánlivě nekonečnou chvíli.
Jak byl bledý, pochroumaný, chladný… jiný.
Zaryl prsty v rukavicích hlouběji do jejích bělostných něžných ramen a zadíval se na ni zvláštním způsobem. Byl to první opravdový projev citů, který od něj nyní viděla a byla to hluboká lítost a bolest. V její hlavě vládl zmatek. Král se přiblížil k její tváři a z očí mu ukápla jedna jediná slza.
Náhle ji uchopil ještě pevněji, přivinul si ji k sobě a vášnivě ji políbil.

Zabušení na hlavní bránu. Kdosi je dole a žádá si okamžitě mluvit s královnou. Věc prý nesnese odkladu. Snaží se mu vysvětlit, že královna má návštěvu, že nikdo nemá svolení do sálu vstoupit, dokud ho ona sama neudělí… Posel však trvá na svém - jeho zpráva je důležitá a urgentní. Sluhové se podivují, co může být tak závažného - král je mrtev. Poslední bitva války byla dokonána. Na poli nezůstal jediný živý muž. Dusot desítek nohou na schodišti a několika minutové bušení na dveře sálu. Ale žádná odpověď. Vojáci dveře otevřely až po několika minutách usilovného snažení.

Bělostná krása královny se zdála být ještě bledší, ale její bezdeché rty se stále šťastně usmívaly.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.