Hlas

6. února 2017 v 11:40 | Jan Dostál |  2. ročník
Autor: Jan Dostál
1. místo ve IV. kategorii (dospělí)

Hlas

Žiji v divném světě. Ve světě, kde musíte křičet, abyste byli slyšet. Ve světě, kde musíte být nazí, aby vás bylo vidět. Ve světě, kde musíte hlásat nenávist, aby vás lidé obdivovali. Ve světě plném předsudků. Plném sociálních bublin. Ve světě bez hodnot na hodnotách postaveném. Ve světě plném informací, které nikoho nezajímají. Ve světě plném přitažlivých dezinformací. Ve světě, kde musíte lhát, aby vám lidé věřili. Ve světě, kde pravda ztratila význam. Žiji v postpravdivém světě. Říkáte si, co je to za svět? A stojí za to v něm vůbec žít? Neuplyne den, abych si tyto otázky nepokládal. Proto jsem vždycky jsem snil o jiných světech. Utíkal jsem do nich. Vymýšlel si je. Četl o nich. A pak jsem je i začal hledat. Myslím na obloze.
Vesmír je úžasné místo. Místo, kde platí, co je řečeno. Kde platí přírodní zákony. Vesmír je nekonečný (tedy, tím si nejsem tak jist). Stále je v něm co objevovat. Každý den novou hvězdu. Planetu. Mlhovinu. Vesmír je místo plné nádhery. Kde každou sekundu vznikají nové světy. Vesmír je zároveň i místo plné krutosti. Kde každou sekundu světy zanikají. Přesto mě to k němu vždycky přitahovalo. Toužil jsem se vydat do neprozkoumaných dálek.
Jednoho dne ke mně přišel. Člověk, ne vesmír. Prý z NASA. Měl pro mě nabídku, která se neodmítá. Cesta do nekonečna a ještě dál. To víte, že jsem na to kývl, i když jsem naprosto fyzicky neschopný. Pozice hlavního technika na výpravě za novými světy - kdo by tomu neodolal. Cestování rychlostí světla, sbírání dat, vysílání signálů a případné odpovídání na přijaté volání. Sledování vzrušující vesmírné podívané. Vyrazil jsem hledat naději, že existuje něco lepšího než život tady na Zemi. Ten nestojí za nic.

Deník prvního technika, hvězdné datum 2154.5, 1. den od startu
Tak jsme odletěli. Země odsud vypadá tak malá. Tak bezvýznamně vypadají všechny ty stavby, všechny lidské výtvory, všechno jako by ztratilo hodnotu při pomyšlení na nesmírnou velikost vesmíru. Ale je i tak krásná. Tak nedotčená. Žádné katastrofy, žádné války, všechny problémy se odsud zdají tak malicherné. A to ticho. Žádný shluk, žádný spěch, nic není slyšet. Najednou na vás přicházejí ty chvíle, kdy si říkáte: "Jak se to tu vlastně vzalo? Není to všechno jen taková náhoda, shoda okolností?" S kolegy o tom vedeme neustálé diskuse. Někdo srdnatě obhajuje velký třesk, jiný zase bojuje za Stvořitele. Já vlastně ani nevím. Pro mě není ta hlavní otázka jak, ale proč. Proč taková náhoda? Nebo proč to ten Stvořitel udělal? Možná i to zjistíme.

Deník prvního technika, hvězdné datum 2154.5, 2. den od startu
Dnes vyšlo najevo, že kolega věří všem těm spikleneckým teoriím o mimozemšťanech atp. Ostatní si z něj tropí žerty, ale já se mu vlastně nedivím. Čemu má vlastně člověk dnes věřit? V době, kdy kolem sebe slyší takové kraviny. Kdy už člověku pravda nepřijde přitažlivá, prostě ho nezajímá a důležité jsou jakékoliv emoce. Čemu já vlastně věřím? Taky pořádně nevím. Věřím, že něco najdeme.

Deník prvního technika, hvězdné datum ???, nevím, jaký den od startu
Jak tady vlastně ubíhá čas? Jaký rok, jaký den vlastně je? Fyzikové nám sice vysvětlili plynutí času při rychlosti světla, ale jak mám počítat dny a roky, když podle zemského kalendáře se stejně řídit nemůžeme? Všechno, i čas najednou člověku přijde relativní. A pomíjivé. Na Zemi dny a noci, jara, léta, podzimy a zimy, týdny, měsíce a roky, ale tady… Nic. Na Zemi Slunce zapadá a zase vychází. Na Zemi věci začínají a končí. Mají svůj čas. Ale tady… Pořád dokola to samé. A kolem nás jednolitá čerň. Jako by už na ničem nezáleželo. Co že to má vlastně smysl, když všechno někdy skončí?

Deník prvního technika, zápis čtvrtý
Hledání začíná. Jsme v oblasti, kam se žádný člověk předtím nevydal. Začíná to být opravdu vzrušující. Senzory nám pořád posílají nová data o světě venku. Zaplavují nás stále novými informacemi a podněty, stejně jako na Zemi. Co z nich je důležité a co ne? Co si vybrat? Čeho se člověk vlastně v té záplavě má držet? Co je ten pevný bod?
Dnes jsme dorazili k supermasivní černé díře v galaxii NGC 1600, rozervávající planety a pohlcující světlo z hvězd. Uvnitř čeká jen smrt a temnota. Vyslali jsme pro jistotu signál. Co kdyby v té drtící síle přece jen někdo byl…

Deník prvního technika, zápis pátý
Nebyl. Nikdo neodpověděl. A tak letíme dál. Na posádce už se začíná projevovat každodenní rutina a neměnnost, proto se snaží si pobyt v kosmu zpestřit a hledají jakékoliv rozptýlení. A protože na palubě nemáme žádné ženy, největší popularitu si vydobylo porno. Ano, neutekl jsem tomu. To víte, nejdřív zvědavost, poté chtíč a na konci už je závislost. I přesto, že nějak vnitřně tuším, že to není v pořádku. Vlastně to ani nechci dělat. Ale nějak nemůžu přestat. To mi už nikdo nepomůže?

Deník prvního technika, zápis pátý.
Dnes jsme byli svědky nárazu asteroidu do planety. Událost ničivá, ale zároveň tvořivá. Za nějakou dobu tu už bude nové těleso a kdo ví, co se na něm objeví. Proto jsme opět vyslali svůj signál a čekali, jestli to někdo náhodou nemá na svědomí.

Deník prvního technika, zápis šestý.
Nemá. Opět bez odpovědi. Začínáme pochybovat o smyslu naší cesty. Má to vůbec cenu? Třeba se někdo konečně ozve dnes. Po výbuchu nedaleké supernovy jsme opět vysílali naše sdělení. Tak obrovská exploze, za tím přece musí něco být.

Deník prvního technika, zápis sedmý.
Nemusí a asi ani není. Tam venku nic není. Už letíme docela dlouho, a tak začínáme ztrácet naději. Říká se, že umírá poslední. Co když ale žádná není?
Dnes se mi stala taková zvláštní věc. Nepřikládám tomu moc velkou váhu, asi nějaká halucinace, radši to však napíši. To si tak v klidu odpočívám, brázdíme zrovna vesmírnou pustinu, kolem ani kamínek, když mě tak napadne vyslat signál. Proč? Já ani nevím. Co kdyby? Tak to zkusím, chvilku nic a pak najednou slyším hlas tichý, jemný:
Co tu hledáš, Václave?
Hlavou mi najednou běží miliardy myšlenek. "Přelud.", "Málo piju.", "Zbláznil jsem se.", "Někdo tam přece jen je." "Jak zná moje jméno?", "Mám to říct ostatním?", "A co že to vlastně hledám?", … Zmůžu se jen na: "Hledám… hledám nové světy." Hlas pokračuje:
To není to, co hledáš, Václave.
Triliony myšlenek. Začínám si mnout oči a štípat se, abych zjistil, zda jsem neusnul. Ne. Chce se mi odejít, ale zvědavost mě nutí zůstat. Jak může vědět, co si myslím? Vyvinula snad už nějaká civilizace telepatii? Odpovím: "Nevím, jak jste přečetli moje myšlenky, každopádně ať už jsi kdokoliv, odmítám odpovídat na osobní otázky. Hledám jiné, lepší světy." Zjevně to pořád osobu na druhém konci neuspokojilo.
Vím, co hledáš a kde se to snažíš najít. Znám tě. Ty hledáš naději. Naději, která by tvému životu dávala smysl.
Tentokrát jsem reagoval okamžitě: "Cože? To mi jako nějak čtete myšlenky, nebo co? Navíc nemůžu racionálně pochopit, jak někdo může dát naději. To mi prostě rozum nebere."
Stačí věřit.
Nad svojí reakcí jsem nemusel dlouho přemýšlet: "Ale jak? A čemu/komu?"
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.
To zní sice hezky, ale já pořád nemůžu pochopit, jak mám spoléhat na nějakou abstraktní, neviditelnou osobu. Naději sice možná hledám, ale Bůh, pche, jak ten mi může pomoci?
Vím, co tě trápí, čeho se nemůžeš, ale chceš zbavit.
"Jsem naprosto v pohodě." vyhrknul jsem. Pak jsem si uvědomil, čeho jsem se dopustil na lodi, na co jsem se díval a zastyděl jsem se. Hlas jako by vytušil moje myšlenky a sdělil mi:
Ty jsi můj milovaný syn. V tobě mám zalíbení. Já jsem stvořil Zemi také pro tebe.
Ale… Kdo jsi ty? Jsi snad ten vševědoucí Bůh, ta víra, láska a naděje?
Já jsem to.
Ale… Já to pořád nechápu. Jak je to možné?
Pak bylo ticho. Konec.

Deník prvního technika, zápis osmý.
Může to znít bláznivě, ale dnes jsem opravdu uvěřil tomu, co mi ten chlapík říkal. Jednak proto, že se na palubě našel kolega, který se mi kvůli té příhodě nevysmíval. Spoustu věcí, které tady nedokáži popsat, mi vysvětlil, co bylo ovšem hlavní, tak mi sdělil, že jsem se nezbláznil, že to, co jsem slyšel, byla pravda a že on tomu také věří. A jednak taky proto, že lepší naději už asi nenajdu. Jiné světy, než Země neexistují. Tož jsem to riskl. Vsadím vše na neznámé, neviditelné, nedosažitelné, ale přesto nejlepší, kterou mám.
Tak přece jen existuje i v dnešní postpravdivé době světlo na konci tunelu, něco, čeho se můžete skutečně držet, co nezávisí na hlasitosti ani na viditelnosti, něco bez předsudků, se skutečnou hodnotou, co je přitažlivé a co má význam pro každého.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.