Březen 2017

Vítejte!

28. března 2017 v 20:48 | Admin |  Info
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
vítejte na blogu, který se věnuje literární soutěži Memoriál Petra Homoláka. O tom, kdo byl Petr Homolák a proč má vlastní soutěž, se můžete dočíst v sekci O soutěži. Novinky a informace k právě probíhajícímu ročníku můžete nalézt pod rubrikou Aktuální ročník. Všechny práce zaslané do této soutěže v rámci prvního ročníku, který proběhl v listopadu a prosinci roku 2015 jsou zveřejněny pod hlavičkou 1. ročník. Všechny práce zaslané do této soutěže v rámci druhého ročníku, který proběhl v listopadu a prosinci roku 2016 naleznete v položce 2. ročník. Pokud Vás zajímá výběr těch porotou nejlépe hodnocených literárních prací, pojmenoval jsem tento seznam Nejlepší práce. Děkuji Vám tímto za návštěvu a přeji Vám krásný a ničím nerušený literární zážitek.
Administrátor

Nejlepší práce

28. března 2017 v 20:44 | Admin |  Info
Barbora Skřívánková - vítězka II. kategorie 1. ročníku MPH:




Jan Dostál - vítěz III. kategorie 1. ročníku MPH:

NÁVRAT (próza)



František Buchta - vítěz III. kategorie 1. ročníku MPH:

NÁVRAT (poezie)



Zdeněk Zeman - vítěz IV. kategorie 1. ročníku MPH:

NÁVRAT (próza)



Tomáš Velech - vítěz IV. kategorie 1. ročníku MPH:

NÁVRAT (poezie)



Pavla Krumniklová - vítězka II. kategorie 2. ročníku MPH:




Jan Peškar - vítěz III. kategorie 2. ročníku MPH:

BÁSNĚ (poezie)



Adéla Rosípalová - vítězka III. kategorie 2. ročníku MPH:




Jan Dostál - vítěz IV. kategorie 2. ročníku MPH:

HLAS (próza)



Jindřich Andrš - vítěz IV. kategorie 2. ročníku MPH:



Léto plné hudby

28. března 2017 v 20:43 | Iva Kouřilová |  2. ročník
Autorka: Iva Kouřilová
III. kategorie (17 - 19 let)
VI.B6
Léto plné hudby
"Bude to sranda," bylo mi řečeno kromě mnoha jiných "cool" frází obsahujících slova "roštěnky" a "kotel". Můj strejda se zkrátka snaží zůstat "in". Já jsem si tedy tak úpině jistá, jak velká to pro mě bude "sranda", nebyla.
V Blansku se měl uskutečnit 2. července 2016 první ročník Morava PARK FEST v zámeckém parku. Nevyhledala jsem si kapely, které tam mají hrát, a tak jsem neměla tušení, co čekat.
S náramky jako vstupenkami jsme se ocitli na příjezdové cestě k zámku. Protože jsme se zdrželi, burácela již hudba do okolí. Mandrage, poznala jsem. "Hledá se žena, dobrá zpráva," rozléhal se refrén. Za chvíli jsme už byli schopni vidět pohupující se dav před pódiem. Ve stříbrných sacích a kalhotách se leskli hudebníci na probleskujícím slunci. Bylo hezky teplo a po okraji parku byly
rozesety stánky s občerstvením.
S mojitem jsem se, hned v lepší náladě, přidala k pohupujícímu davu. Mimoto jsem si všimla, že všichni máme stejné plastové kelímky s názvem akce, za které chtěli u stánku zálohu.
Další na řadě byl Marek Ztracený, kterého jsme poslouchali od zámeckého rybníku, kam jsme se přesunuli pro trochu odpočinku. Bylo to příjemné odpoledne, musela jsem uznat. Kapely se střídaly a čas vesele plynul.

Většina rodiny mě však záhy opustila poslouchat zblízka Olympic, přičemž já se vydala prozkoumat nabízený jídelníček. V "kotli" bylo s to zahlédnout, jak se rodinka baví. "Já nejsem zlej" mi poté vyprávěli, se jim líbila jako píseň nejvíc. Ale to už se rozpršelo a byla zima. Nevypadalo to, že přestane, a taky nepřestalo. S obavou, abych z toho neochořela a neproležela prázdniny, jsem se po chvíli vydala domů. Tentokrát jsem Slzu neslyšela. Snad příští rok.


Sebestřednost

28. března 2017 v 17:56 | David Sanetrník |  2. ročník
Dobrý den,
i když vás to nezajímá, jmenuji se David Sanetrník a připravil jsem si pro Vás monolog na téma sebestřednost.

Máte vedle sebe rádi člověka, který je sebestředný? Většina odpovědí by byla ne. Ale víte proč? Protože nám vždy záleží jen na nás samotných. MY chceme, aby se o NÁS druzí starali, aby NÁM věnovali větší pozornost a aby NÁM pomáhali.

Když už náhodou, ale pozor, pouze na oko, přestaneme být sebestřední, koupíme druhému dárek či mu s něčím pomůžeme, děláme to jen z toho důvodu, že se to od nás očekává nebo to bereme jako investici do budoucna a čekáme později od druhých to samé.

Možná byste mi mohli navrhnout, že pokud se jedná o charitativní akci, nemůže se přece jednat o sebestřednost. Podle veškerých slovníků a definic samozřejmě máte pravdu, ale já bych to neviděl až tak černobíle. Už jste si někdy koupili vánoční hvězdu nebo jste jen tak hodili peníze do pokladničky ve tvaru pejska? Pokud ano, určitě si vybavíte ten hřejivý pocit.

A o to tu jde. Ať už uděláme cokoliv, vždy nás to ovlivní jako první a při rozhodování bereme podvědomě v potaz jen sami sebe. Znovu se Vás tedy zeptám, máte rádi sebestředného člověka? Pokud je Vaše odpověď stále ne, nemáte rádi vůbec nikoho a ani sami sebe.


Sanetrník I.B


Vzkaz v láhvi

28. března 2017 v 17:38 | Veronika Křížková |  2. ročník
Autorka: Veronika Křížková
II. kategorie (14 - 16 let)

Vzkaz v láhvi

Už jako malé dítě mě fascinovala pouze jedna a ta samá věc, a tou bylo sklo. Průzračná, čistá hmota, která může potěšit, zranit. Můj tatínek mi vždycky říkával snad tisíce způsobů, jak se dá formovat, dotvářet. Při těchto chvílích jsem mívala pocit, že jsme si nejbližší, a tak to i zůstane. Bohužel, štěstí je pomíjivé a o tom jsem se brzy přesvědčila i já. Můj tatínek byl sklář a můžu říct že jeden z nejlepších, všichni byli s jeho prací spokojeni, tedy až na jednu osudnou osobu.
Jednoho dne, v den mých devátých narozenin, jsem byla zavřená v mém pokoji a těšila se, až můj tatínek přijde nahoru a dá mi můj slíbený, dlouho očekávaný dárek. Čekala jsem pět, deset, patnáct minut a pak mi došla trpělivost a šla jsem se dolů podívat. Už po cestě dolů po schodech jsem slyšela zvuky, hlasy mého otce, ale ještě někoho neznámého, asi muže. Hned mi to přišlo podivné, protože náš dům, v podstatě sklářství, bylo zavřené. Přes mezeru ve schodech jsem je začala sledovat. Ten neznámý muž byl vysoký, o hodně vyšší než můj otec, a měl na sobě kápi s širokou kapucí, takže jsem mu nemohla vidět do obličeje. Pomalu se mě začínal zmocňovat pocit strachu, protože jsem zaslechla, jak se dvě osoby hádají. Bylo to pouze tiché, snad abych to já neslyšela, ale nějaké útržky jsem poznat mohla.
"Víš, co... čeká... slib," říkal ten muž. Můj otec v tuto chvíli pouze zarytě mlčel a díval se do země. Po chvíli však hlavu zvedl a naštvaně prohlásil: "Ale já vám ji nemůžu dát, ne teď, vždyť je to ještě malé dítě a to jediné, co mám."
Osoba v kápi hrdelně zavrčela, jako nějaké zvíře a uštědřila mému otci takovou ránu do břicha, že okamžitě začal kašlat krev. V tu chvíli jsem se neudržela a z hrdla mi unikl vystrašený výkřik. Okamžitě se na mě obrátily průzračně modré oči mého otce a rozšířily se do výrazu čirého zděšení. V tu samou chvíli si mě povšimla i osoba v kápi a já poprvé za celý večer mohla vidět alespoň kousky jejího obličeje. Ledové oči podivně stříbrné barvy se mi svou intenzitou pohledu zaryly až do duše. Poté se na mě mrazivě usmála a já měla pocit, že nic horšího jsem ještě nezažila.
Najednou neznámý muž promluvil a já to tentokrát mohla zřetelně slyšet: "Tak tohle je ten náš malý poklad. No dobře, dám jí ještě nějáký čas, ale bude tě to něco stát." A poslední, co si pamatuji byl můj výkřik, hlasitý šílený smích a ostré světlo. A ta chvíle byla ta poslední, co jsem kdy spatřila svého otce.

S výkřikem jsem se probudila do tichého, studeného rána. Prohrábla jsem si vlasy a párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Už je to dlouho, a přesto krátce, co se mi naposledy zdál tento sen. Nešťastná událost na mé narozeniny mě pronásleduje už devět let, každý rok přesně v tento den. Moc si toho nepamatuji, a tak jsem tomu snu i docela vděčná, že mi to každý rok připomíná, ale zárověň je to věc, kterou nenávidím ze všeho nejvíc.
Když jsem se po té osudné události probudila, byli u mě úplně cizí lidé a řekli mi, že můj otec je nezvěstný, a tak to je i dodnes. Od té doby se hodně změnilo. Předtím jsem bývala na venkově, kde nebylo skoro nic. Pak jsem byla nucena se přestěhovat do města jménem Tokyo, k jedné rodině, co se mě ujala. Už od začátku jsem s nimi moc nevycházela, a tak jsem se odstěhovala, jen co jsem dosáhla svých patnácti let. Jediná moje útěcha byla škola, ve které, i přestože jsem přistěhovalec s pro ně neobyklým vzhledem, mě tolerovali. Mám tam hodně kamarádů, ale pouze jedna dívka je pro mě tou nejlepší. Její jméno je Akira Takumi a je pro mě jako sestra, kterou jsem nikdy neměla.
Když jsem se vzpamatovala ze svého snu, vstala jsem a připravila se do školy. Po cestě jsem obdivovala kvetoucí sakury, které v tomto období byly nejkrásnější, a nechala jsem se konejšit větrem, který mi pročechrával mé dlouhé, havraní kadeře.
"Trin!" otočila jsem se za zvukem svého jména. Byla to má nejlepší kamarádka Akira. Utíkala ke mně, tmavě hnědé vlasy měla sepnuté v culíku a její zelené oči se na mě smály. Ano, to, že jako Japonka měla zelené oči, bylo velice neobvyklé a nikdo to nedokázal vysvětlit, ale možná proto jsme se hned od začátku staly nejlepšími kamarádkami. Obě jsme byly v této zemi poněkud odlišné od ostatních.
"Ahoj," řekla jsem a věnovala jsem jí svůj nejupřímější úsměv. Byla jsem moc ráda, že ji vidím. Po zbytek cesty jsme probíraly nejrůznější témata a hlavně to, jak oslavíme mé osmnácté narozeniny. Byla jsem šťastná.
Když jsem přišla domů, oblékla jsem si ty nejhezčí šaty, co mám, a upravila jsem si vlasy. "Nemůžu uvěřit, že mě k tomu přemluvili," zasmála jsem se pro sebe. Byl to můj šťastný den, moji přátelé mi připravili oslavu a já sice vůbec nevím, o co jde, ale tím spíš se těším. Naposledy jsem se podívala do zrcadla a užuž jsem chtěla odejít, když jsem pod schody zahlédla malý, blýskající se objekt. Byl uložený do starobylé krabičky o velikosti dlaně a něčím mě podivně přitahoval.
Nejprve jsem se bála, ale potom jsem šla a uchopila předmět do ruky a blíže ho prozkoumala. Byl to řetízek ve tvaru srdce s jedním blýskajcím se kamenem barvy mých očí, stejné barvy jako měl můj otec. Okolo toho úchvatného modrého kamene byly desítky dalších. Vůbec jsem nevěděla, kde se to tu vzalo, ale v tu chvíli jsem na nic nedbala a něco mě jakoby táhlo, abych si ho vyzkoušela.
V moment, kdy se zapínání spojilo, svět okolo mě sebou trhl a já pocítila náhlou nevolnost, a tak jsem na chvíli zavřela oči.
Když nevolnost přešla, oči jsem zase otevřela, ale to mi nebylo nic platné. Místo, kde jsem se právě teď nacházela, rozhodně nebyl můj dům. Byla tam zima a vlhko, jako v nějaké jeskyni. Ona to asi byla jeskyně. Zmocnila se mě panika a začala jsem křičet. ,,Halooo, je tady někdo?" řvala jsem, ale bylo to marné. V té jeskyni byla vážně zima a já z vyděšenosti přešla do extrémní zuřivosti. ,,Doprdele, jak jsem se sem sakra dostala?" řvala jsem a mávala na všechny strany, kopala, do čeho mohla. K mému překvapení jsem do stěny jeskyně za vlny bolesti prokopla díru a náhle jsem zmlkla, protože jsem uslyšela, jak zpoza stěny začala vytékat voda a jak klenba jeskyně začala praskat ještě více.
"Sakra!" Utíkala jsem jako o život, ale to bylo asi marné. Klenba jeskyně pukla úplně a masivní vlna vody mě i přes mou snahu dostihla. Opět jsem začala panikařit, nemohla jsem se nadechnout, protože jeskyně byla celá zaplněná vodou a já jen cítila, jak mě voda unáší.
Najednou jsem uviděla denní světlo a mohla jsem si dopřát blažený nádech. Všechna voda z jeskyně mě teď unášela po jakési divoké krajině, a i když jsem se snažila z té masy vody dostat, prostě to nešlo. K mému zděšení přispěl další fakt, a to ten, že voda si to chtěla valit přímo dolů z jakéhosi útesu. Začala jsem sebou plácat a provádět jiné techniky, ale z vody jsem se prostě nedostala, a tak jsem se při volném pádu pomalu loučila se svým životem.
Začala jsem ječet a očekávala osudný náraz, který se dostavil, ale k mému překvapení jsem byla stále naživu. Spadla jsem na nějaký pevný, pohodlný objekt, který mě nejspíš zachránil od jisté smrti. Začala jsem zhluboka dýchat úlevou, když najednou se ten objekt začal hýbat a já strnula a za hlasitých nadávek toho objektu jsem rychle, poděšeně otevřela oči a vzápětí je vytřeštila.
To, na co jsem dopadla, nebyla věc, ale nějaký kluk. Teda alespoň si to myslím. Byl velice podivný. Jeho vlasy byly stříbřitě bílé a dlouhé asi stejně jako ty moje. Jeho pleť byla krásně bílá, jako porcelán, já bych mu ji mohla závidět, a jeho oči, ty mě fascinovaly ze všech nejvíc. Byly jantarově žluté a nedívaly se na mě zrovna přívětivým pohledem. Ale tohoto faktu jsem si vůbec nevšímala, protože mě v tu chvíli zaujalo ještě něco jiného. Očima jsem zabloudila na vršek jeho hlavy a bože, on tam měl pár chlupatých kmitajících uší. Začal mi připadat spíše jako nějaké zvíře a ne člověk. I přes ten fakt mi připadal jako ta nejnádhernější věc, co jsem kdy viděla.
Ze snění mě vytáhl jeho jeho hrubý, hluboký hlas. "Hodláš na mě civět ještě dlouho? A mohla by jsi laskavě slízt, víš nejsi zrovna nejlehčí."
S hrknutím jsem si uvědomila, co jsem až doposud dělala a rychle jsem se z něj zvedla a on vstal. Čekala jsem, co udělá a překvapilo mě, že se prostě zvedl a odcházel pryč. V tu chvíli jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Měl na sobě podivné oblečení černé barvy, které mi připomínalo japonské kimono, které jsem párkrát viděla na své nejlepší kamarádce, a u pasu měl zbraň? Byl pěkně divnej, ale v tu chvíli mi hrozila na tomto podivném místě samota, a tak jsem se za ním rozběhla.
"Počkej!" zakřičela jsem, ale on se ani neotočil. Přiběhla jsem až k němu a snažila jsem se k němu mluvit, ale on mě s kamennou maskou ve tváři ignoroval. Bože ten výraz mu vůbec nesluší, řekla jsem si. Po chvíli jeho ignorace jsem se naštvala. "Co máš za problém?" zakřičela jsem na něho. On se náhle zastavil a já narazila do jeho širokých, pevných zad.
"Co mám za problém? Ty jsi můj problém, jsi otravná a ještě ke všemu člověk. Nesnáším lidi, vypadni!" řekl mi chladně.
"Člověk? Nechápu, co to říkáš, ty jsi snad co? Já ti jenom chtěla poděkovat za záchranu života!"
Náhle zavrčel jako nějáká šelma. "Myslíš, že jsem ti zachránil život? Náhodou jsi na mě spadla a já náhodou nestihl uhnout, to je všechno. A teď zmiz."
Nevím, proč mě jeho slova tak zranila, přemýšlela jsem schoulená u jednoho ze stromů v té podivné krajině. "Vždyť jsem mu nic neudělala, nemusel na mě být tak zlý," pořád a pořád dokola jsem si to opakovala. I když, zamyslela jsem se, spadla jsem na něj jen tak z nenadání a je pravda, že nejsem zrovna lehká. Možná proto byl naštvaný, ale jak myslel to, že by mě radši nechal umřít, kdyby včas uhnul? "Už se tím netrap, Trin," přikázala jsem si a únavou jsem usnula.
Někdy uprostřed noci mnou někdo začal jemně cloumat. Otevřela jsem oči a uviděla nějakého starého pána, kterému se podivně rozzářil obličej.
"Neuvěřitelné, tak opravdu jste to vy," řekl celý šťastný a začal skákat kolem a vydával při tom podivné zvuky. Vypadal poněkud ztřeštěně. Náhle se zastavil a už trochu klidněji na mě začal mluvit. "Jakpak se jmenujete tentokrát, jsem vážně šťastný, že vás vidím. Je hrozně otravné, že pokaždé přicházíte s jiným jménem, alespoň, že krásná jste pořád stejně," pořád si mumlal dál a dál a já nechápala. Když domluvil, otočil na mě své milé, vyvalené oči a s úsměvem na rtech čekal na odpověď.
"No, jmenuji se Trin a je to mé jediné jméno, jak to myslíte, že pokaždé se jmenuji jinak? A jsem tu úplně poprvé a nevím proč a mám pocit, že vy mě znáte, ale já vás ne. Měla bych si vás odněkud pamatovat?"
Po mých slovech se ten střeštěný stařeček zatvářil poněkud zmateně. "To je divné, ještě nikdy jste se nevrátila bez vzpomínek," mumlal si pro sebe a prohraboval si svůj šedivý plnovous. "Pojďte se mnou, musím vám něco ukázat." Vstal a začal mě táhnout za sebou.
"Počkejte," zastavila jsem ho. "Vůbec nevím, kdo jste, tak proč bych s vámi měla někam chodit?"
Po mých slovech si poklepal na hlavu a spustil: "Promiňte, nemůžu si zvyknout na vaši ztrátu paměti. Jmenuji se Wise a jsem něco jako váš... no vy to mu říkáte poručník. Prostě mám na starost na vás dohlížet a vždy za mnou chodíte, když si nevíte rady, ale to si vlastně nepamatujete."
Jeho slova mě zmátla ještě více, ale co mi v tu chvíli zbývalo než s ním odejít? Vůbec to tady neznám a sice ani jeho, ale vypadá, že by nikoho nedokázal podvést. "Dobře, půjdu s vámi," povzdechla jsem si.
Chvíli jsme šli a já si pomalu uvědomovala, že mě vede zpět k jeskyni, ze které jsem přišla, nebo spíš vyplavala. Rozhlédla jsem se po té pohromě, co tam voda musela způsobit, ale nikde nic. Ale to je vlastně dobře a dál jsem to neřešila. Zastavili jsem se u vchodu do jeskyně a já napjatě sledovala, co stařík udělá. "Touhle jeskyní jste přišla, je to tak?"
"Ano ,jak to víte?"
"Jeskyně si stěžovala," řekl s jiskřičkami v očích. "Když jste naštvaná, máte prý velice vytříbený slovník a dost jste ji pobavila, když jste se snažila dostat ven," řekl už smějící se. Na tohle už jsem vážně nevěděla, co odpovědět.
Nechala jsem ho, ať mě vede tmavou jeskyní, protože já sama si neviděla ani na špičku nosu. Po chvíli jsme zastavili. "Vidíte to?" řekl.
"Já nevidím vůbec nic."
"Á, omlouvám se, já zapomněl," a zamumlal si pár slov. Najednou se jeskyně rozsvítila nazelenalým světlem. "Páni, jak jste to udělal?"
"Ale, to není nic," odpověděl. "Vy umíte mnohem více."
"Já?" zeptala jsem se udiveně. "Ano, vy," potutelně se usmál. "Už vidíte?"
Podívala jsem se na místo, kam směřoval také jeho pohled, ale neviděla jsem vůbec nic. "Vidím jen holou stěnu jeskyně."
"Ach, bude to s vámi těžší, než jsem si myslel. Věci vždy nejsou tak, jak je vidíte. Zkuste zavřít oči, parkrát se nadechnout a vydechnout. A nakonec zašeptejte UKAŽ SE."
V tu chvíli mi to přišlo naprosto nenormální, ale udělala jsem to, co chtěl. "Pořád nic," řekla jsem mu a ani jsem se tomu nedivila.
"Musíte tomu věřit, udělejte to znovu."
Ne příliš ochotně jsem tedy zavřela oči, nadechla se a vydechla a snažila jsem se uvěřit, že až oči otevřu, něco uvidím. "Ukaž se," zašeptala jsem. Otevřela jsem oči a tentokrát opravdu. Přede mnou stála socha ženy v krásných šatech a byla celá vytesaná z nějákého modrého, blyštivého kamene stejné barvy, jako byl ten řetízek, uvědomila jsem si. Co mě však překvapilo nejvíce, bylo to, že při bližším pohledu jsem v té nádherné ženě rozpoznala svou matku. Než jsem se stačila na cokoliv zeptat, stařík Wise začal vypravovat minulost.
"Vaše matka byla nejmocnější a nejkrásnější ze všech víl. Její otec jí domluvil sňatek s krutým psím démonem jménem Numb, který však měl o vaši matku zájem jenom proto, že ovládala sílu, která může tvořit, ale i ničit všechno živé. A právě tuhle sílu si chtěl právem vydobýt manželstvím. Vaše matka však byla zamilovaná do lidského prince, vašeho otce.
Jednoho dne spolu tajně utekli a zplodili spolu potomka. Když vašemu minulému já byli tři roky, Numb s otcem vaší matky je našli a vaši matku nechali zaklít do této přenádherné sochy jako výstrahu všem, kdo by porušili zákon přírody a spojili se s člověkem, přestože oni sami jsou kouzelné bytosti nebo démoni. Vašeho otce nechali zavřít do vězení. Numb tehdy zuřil, že po všem tom úsilí nemá tu sílu, kterou celou tu dobu tolik chtěl, nakonec však přišel na to, jak se jí zmocnit. A protože nenáviděl lidi, stejně jako většina démonů, začal vyhlazovat lidskou rasu.
Když už na zemi nezbyli skoro žádní lidé, váš otec se rozhodl jednat. Za pomoci té samé moci, kterou mu za nevědomosti nikoho předala vaše matka, vytvořil jinou, úplně rozdílnou planetu, kde žili jenom lidé. Ano, takže je to ta planeta, na které žijete vy, říkáte jí Země nebo jak. A to byl první krok k záchraně lidí. Poté váš otec sebral onu ničivou sílu Numbovi a téměř úplně ji zničil. Omezil její existenci na minimum a uschoval ji tak, aby ji našla jenom osoba, která jejím prostřednictvím znovu obnoví rovnováhu a nezneužije ji jako Numb. Tou osobou jste vy. Díky té síle se všichni zapletení do toho incidentu neustále reinkarnují a pokračují v boji, který už trvá staletí.
Jakmile se Numb dozvěděl o tom, že pouze váš otec ví, kde se síla nachází, snažil se ho napadnout. Váš otec však byl rychlejší a veškeré vzpomínky si vymazal. Ještě předtím vám však napsal vzkaz, ve kterém stojí, kde je ukrytá síla. Numb nejprve likvidoval všechny vaše předchozí reinkarnace, ale pak si uvědomil, že bez vás vzkaz, a tím pádem ani sílu nenajde. A tak se už po dlouhou dobu, vždy za svých osmnáctých narozenin přenesete na tuto planetu, která je bohužel nazívána Numbia," dokončil větu a v očekávání se na mne zadíval.
Teď už mi všechno dávalo smysl, ale pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Tak trochu jsem doufala, že to je jeden z mých podivných snů a že se co nevidět vzbudím. Náhle mě však přepadla vlna odhodlání pomoci těmto lidem, magickým bytostem nebo čemu vlastně ještě.
"A jak bych ten vzkaz měla najít?" zeptala jsem se Wise. Ten se na mě s úlevou usmál. "Všechno co vím, je, že ho najdete ve skleněné láhvi. Váši rodiče milovali sklo, jak příhodné."
"Pojďte,ukážu vám váš dům," vytrhl mě z rozjímání Wise. "Já mám nějaký dům?"
"Ano, ale je tu jeden problém, váš dům sdílíte ještě s jedním docela nerudným liščím démonem, na kterého si asi nepamatujete, ale on na vás taky ne, jak podivné, tohle se ještě nikdy nestalo. Má být vaším pomocníkem při hledání vzkazu, nikdy jste se neměli rádi, ale pak přeskočila jiskra a..." Tu poslední část si Wise podivně zamumlal, jakobych to neměla slyšet. "Ale pak?" zeptala jsem se. "To vůbec není důležité, čas to sám ukáže," řekl tajemně.
Fakt, že mi něco tají, mě docela štval, ale v tu chvíli jsem na to dočista zapoměla, jak jsem se těšila na údajně můj dům a také jsem byla zvědavá na toho démona, co tam se mnou prý bydlí. Překvapila jsem sama sebe, jak samozřejmá už pro mne byla myšlenka na démony a tak, ale to je asi jenom dobře, jak mi po cestě k domu řekl Wise.
Při cestě k mému údajnému domu jsme dále rozebírali mou minulost. Na místo určení jsme po hodinách dlouhého mluvení nakonec dorazili až za stmívání. Byla jsem hrozně unavená, ale i přesto mi spadla brada z úchvatného panství, které se přede mnou rozprostíralo. Skládalo se z obrovského nádherného domu s obří nádhernou zahradou a hromady levitujících ostrovů.
Ty neuvřitelně nádherné kusy pevniny se vznášely jakoby nad domem a zahradou. Připadala jsem si jako v tom filmu Avatar, akorát tohle byla skutečnost. "Tak tohle jsem vážně nečekala."
Wise se po mém prohlášení pouze usmál jedním ze svých potutelných úsměvů a beze sova kráčel hustým porostem té přenádherné zahrady za oparu lehké mlhy přímo k domu.
Ta mlha mě znepokojovala. Po každém dalším kroku se přímo za mými zády zatahovala, až se pomalu začala stávat zcela neprůhlednou a já měla strach, že mě pohltí. Rychle jsem se rozeběhla blíž k Wisovi, který si mého nepokoje nejspíš všiml a snad na uklidnění mi nabídl svou ruku a já jí s vděkem přijala. Po pár dlouhých minutách jsme dorazili až k cíli a já si oddychla. Když jsem se otočila, po nádherné zahradě nebyli přes tu převalující se hustou mlhu ani stopy.
"Co by se stalo, kdybych tam zůstala?" zeptala jsem se Wise při průchodu přenádhernou vstupní halou. "No vám asi nic, možná byste se v ní toulala až do rána, ale k cizincům se chová jinak." "Chcete říct, že mě ta mlha zná??" "Ano, něco na ten způsob. Funguje jako ochraná bariéra a to hlavně v období noci kdy vylézají na povrch stvoření temnoty. Tento svět je zkrátka úplně odlišný od toho, co jste doposud znala. Musíte na sebe dávat dobrý pozor." "Stvoření temnoty? Myslíte něco jako upíři, zombie a hory démonů?" ptala jsem se ho za stálé chůze tím obřím domem. "Ano, lze tomu tak říkat, ale tímhle bych se zrovna nezabýval, jsou i mnohem horši věci." Dál už jsem se radši nevyptávala, spíše jsem začala věnovat pozornost tomu, kam mě to vlastně vede, když v tom jsme se zastavili u jedněch masivních dveří s mým jménem." "Neříkal jste, že se pokaždé jmenuji jinak?" zeptala jsem se ho podezřívavě. "Ano, ale věci tu žijí vlastním životem. To jméno se každý rok mění. Je to tím dřevem, které je na ně použité, je totiž kouzelné." "Dobře, budu vám věřit." "Vstupte, už se nemusíte ničeho bát, v domě vám nic nehrozí. Už je pozdě, tak vás nechám o samotě. Projděte si svůj pokoj, třeba si na něco vzpomenete." A odešel. Protože jsem se sama trochu bála, okamžitě jsem vstoupila do svého pokoje. Jen co jsem dveře zavřela, rozsvítil se neznámým zdrojem namodralého světla. Zůstala jsem stát v němém úžasu. Já ve svém pokoji měla obrovskou postel s nebesy z nádherného mahagonového dřeva, která zabírala své místo přímo uprostřed místnosti. Když jsem konečně strhla oči z mé postele, můj pohled padl na okno s výhledem na celou zahradu, která zase jako zázrakem nebyla pokryta mlhou. Zbytek pokoje tvořily kusy nábytku ze stejně nádherného dřeva, jako byla postel. Po dlouhém rozhlížení se jsem si dopřála tu radost a rozplácla jsem se na tu dokonalou postel. Otočila jsem se na záda a k tomu všemu jsem zjistila, že nebesa postele se pohybovala, jako bych ležela v měkké trávě a pozorovala oblohu posetou hvězdami. "Ta vzpomínka mi něco říká," pomyslela jsem si a upadla jsem do říše snů. Ocitla jsem se v nádherné letní krajině. Byla už noc a já běžela obří loukou posetou květinami, které ve tmě nepatrně zářili všemi barvami. Kolem mě se vznášeli světlušky a když jsem se otočila, zjistila jsem že nejsem sama. O chvíli později mě dohnal muž, kterému jsem však pořádně neviděla do obličeje. Lehli jsme si spolu do trávy a v láskyplném objetí jsme sledovali oblohu posetou hvězdami. Ten muž mi šeptal do ucha slova, kterým jsem nerozuměla, ale přesto jsem se na něj usmála a políbili jsme se. V tu chvíli se sen změnil. Stála jsem v nějaké tmavé místnosti, po chvíli jsem rozpoznala, že to byla nějáká cela. Letní počasí bylo pryč a plíce mi stahoval ledový vzduch. V koutě cely se něco mihlo, vylekalo mě to. "Kdo je tam?" "Trin, jsi to ty?" ozvalo se nakřáplým hlasem. Při bližším pohledu jsem mohla zaregistrovat vyhublou starší osobu spoutanou v okovech u zdi. Mé oči k ní byly jakoby přikované a já si z hrůzou uvědomila, kdo to vlastně je. "Tati?" řekla jsem a neudržela jsem proud slz, který se mi dral z očí. "Trin, poslouchej mě, není čas. Musíš jít zpět do našeho světa, ale sama to nezvládneš," vysoukal ze sebe pracně a rozkašlal se. "Ale tati, sotva jsem tě našla, nemohu tě tu nechat." už jsem přes proudy slz nemohla ani vidět. Sevřela jsem svého otce v pevném objetí a on mi ho opětoval. "Ty hloupá, vždyť tohle je jen sen, už jdi." "Ne, tati!!!" Najednou mě probudili hlasy ozývající se z chodby za dveřmi mého pokoje. Za těžkého dýchání jsem se donutila posadit, byla jsem celá zpocená. Zmateně jsem naslouchala, ale mohla jsem jen rozponat, jak se někdo hádá. Najednou se dveře rozrazily a já mohla vidět původce toho hluku. "Co tady ta holka doprdele dělá?" "Ale pane, ovládejte se trochu. Trin, tohle je spolubydlící o kterém jsem vám říkal, obávám se že je trochu špatně naladěný," řekl mi poněkud vystrašený Wise. Podívala jsem se na toho ječícího neurvalého chlapa a už jsem chtěla něco namítnout, ale zarazil mě jeho vzhled. "Neznáme se odněkud? Počkat, tak ty jsi ten protiva co mě chtěl nechat umřít!" "Protiva? Dej si pozor na to, co říkáš, nebo mi příště ani Wise nezabrání s tebou udělat krátký proces." Takhle jsme po sobě řvali asi hodinu, dokud nás nepřerušil starý Wise. Zařval tak, že mi pískalo v uších ještě hodinu, a toho liščího mizeru to dostalo asi úplně, protože jak mi Wise později vysvětlil, tak na něj platí jedině tohle, protože jeho uši a všechny smysly jsou velice citlivé. Momentálně jsme seděli u snídaně, Wise si spokojeně usrkával svůj čaj, liška vraždila pohledem a já z toho všeho byla poněkud nervózní. "Tak Trin, v noci jsi měla nějáký sen nemýlím se ?" oslovil mě stařík nejistě. "Ehm, ano, jak to víte?" "Na tom nezáleží. Mohla bys nám ho prosím povědět?" A tak jsem jim všechno řekla. Byla jsem ráda, že mi někdo pomůže tomu porozumět. Samozřejmě jsem však vynechala první část toho snu. "Hmm, tak to vypadá, že tvůj otec ti chtěl prostřednictvím toho snu sdělit něco podstatného. A poslal tě do vašeho světa." Wise takhle chvíli přemítal, až na to nakonec přišel. "Už to mám, vzkaz jistě leží ve vašem světě. No jistě, že mě to nenapadlo dřív, tam přece Numb nemůže." "Takže po mně chcete, abych ten vzkaz našla?" "Ano, obávám se že pro existenci tohoto světa je to velice důležité. A Luko, ty půjdeš s ní." "Cože, já s tím člověkem nikam nepůjdu!" "Ale půjdeš, víš že mi dlužíš laskavost, já už jsem moc starý." Tak ta liška se jmenuje Luko, přemítala jsem v průběhu jejich hádky a sledovala jsem, jak ten protiva pokořeně sklopil své uši. "Tak dobře, ale jestli někde umře, moje starost to nebude." Wise se vítězně usmál. Další den jsem se s Lukou měla vydat na cestu s tím odůvodněním, že už prý nezbývá moc času a Numb nabývá na síle. Dostala jsem nové oblečení a výbavu na cestu. "Buď opatrná a pamatuj, nic není takové, jak to vypadá. Máš v sobě spoustu síly, ale to zjistíš až později." Přemítala jsem o jeho slovech, naposledy jsem se pomalu rozhlédla po domě, ve kterém jsem strávila pouze dvě noci, ale přesto mi byl velice blízký. Ale sama od sebe jsem již začínala mít pocit, že bych už měla jít, a tak jsem se otočila a už radši bez ohlédnutí jsem opustila svůj domov. Ta bezcitná liška mě už čekala s nakvašeným výrazem před domem. Za dutého ticha jsme vyrazili hledat tu jeskyni, ze které jsem přišla. Po chvilce chůze mě začal tížit batoh, který mi stařík nabalil, a začala jsem se až nezdravě potit. Podívala jsem se na Luka, který nenesl vůbec nic až na dlouhou zdraň u pasu a další, ještě větší na zádech. Zastavila jsem se a když se na mě otoči, zkusila jsem dát najevo svoji únavu, ale on jen civěl a neměl nejmenší úmysl mi pomoct. A tak jsem byla nucená to tahat sama a v mysli ho proklínat. Nic jiného jsem dělat nemohla, bez něj bych tu jeskyni prostě nenašla. Asi po hodině chůze mi to ticho začalo vadit. "Ehm..." odkašlala jsem si. "Za jak dlouho tam asi budeme?" "Lepší otázka tě nenapadla?" "No... ne." "Pff." "Proč se mi směješ?" "Já se nesmál." "A proč se nikdy nesměješ?" ,,Nikdo mě ještě nepobavil." ,,Tak já ti řeknu vtip jo?" ,,Ne! Mohla by jsi už být zticha?" "Ty máš rád klid?" "Ty máš ale postřeh." řekl výsměšně. A tím asi konverzace skončila a já se hrozně nudila. Podívala jsem se mu do obličeje a snažila jsem se zachytit nějákou emoci, nic. Po zbytek cesty jsem se rozhodla nemluvit, ať ho ještě nenaštvu. Čím více jsme se blížili k jeskyni, tím víc se začala zatahovat obloha. Podívala jsem se na Luka, byl neklidný. Byla to snad první emoce, kterou jsem u něj za dobu od našeho prvního setkání viděla. "Děje se něco?" zeptala jsem se neklidně. "Musíme si pospíšit," chytil mě za ruku a táhl mě až moc rychle směrem k jeskyni. Ten dotyk mě poněkud znervózňoval, ale na stydlivost teď podle jeho výrazu asi nebyl čas. Co nevidět jsme začali utíkat a já vůbec nevěděla proč. Najednou uhodil blesk a přímo před nás velkou rychlostí něco dopadlo. "Sakra, už je pozdě!" zaklel Luko a odstrčil mě dozadu. "Drž se za mnou," řekl mi a soustředil svůj pohled na rozvalující se oblaka dýmu přímo před námi. Když se prach rozplynul, vytřeštila jsem svůj pohled na osobu v kápi která stála přímo před námi. "Ale, ale, kohopak to tady máme. Musím říct že jsi vyrostla do krásy, Trin, kdyby jsi nebyla dcera muže, který mi zkazil všechny mé plány, možná bych tě i bral," řekl s nechutným úšklebkem na rtech a odhalil svůj obličej. Byl to ten muž, který unesl mého otce, uvědomila jsem si se zděšením. Dala jsem si všechno dohromady a poznala krutou pravdu. "Vy jste Numb?" řekla jsem a opět se mi chtělo brečet. "Výborně děvče, stejně bystrá jako tvoje matka. Jak ta se vlastně má? Ups, promiň já zapoměl že je z ní kus šutru." řekl posměšně a otočil se na Luka. "Liško, ty jsi tu taky? Víš, momentálně mi trochu překážíš v cestě. Ta holka je moje tak mi uhni." Vystrašeně jsem se podívala na Luka a doufala jsem, že má alespoň trochu citu a nenechá mě napospas smrti hned v první nebepečné situaci. Vypadal velice naštvaně a jeho obličej při pohledu na tvář toho jménem Numb byl úplně odlišný. Teď bych rozhodně nemohla říct, že jeho obličej je jedna velká maska. V tento moment byla jeho tvář jako otevřená kniha, emoce ji proudily jako nikdy předtím. Lukova zuřivost přešla v boj. Ti dva spolu bojovali a já začínala mít strach. Lukovy bojové schopnosti byly výborné, ale proti Numbovi neměl šanci. Zatímco on mohl používat pouze zbraně a svou zručnost, Numb vysílal nějáké podivné vlny energie, kterým sice Luko uhýbal, ale přece jen ho jedna zasáhla. "Luko!!!" Bála jsem se o něj, bála jsem se, že ho Numb zabije a já zůstanu sama. Z rány, kde ho vlna energie zasáhla, mu začala téct krev, vůbec to nevypadalo dobře. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale ten blbec mi naznačil, ať zůstanu tam, kde jsem. "Copak liško, už nemůžeš? To není žádná zábava, podle toho co se o tobě povídá, jsem doufal , že to bude větší zábava," pronesl Numb posměšně. Upřela jsem svůj pohled na Luka, který zase vstával. Ta rána musela hrozně bolet. Musela jsem něco udělat. Vzpoměla jsem si na Wise, jak říkal o Lukových slabostech. Numb je taky démon a tak to nejspíš bude mít stejně. Pro všechny případy mi dal stařík předmět, který na přání majitele vydává oslepující záři. Rychle jsem ho vyhrabala z toho těžkého batohu, ještěže si mě ti dva vůbec nevšímali. "Luko, zavři oči!" zařvala jsem a pouze jsem doufala že to udělá. Při pohledu na předmět asi pochopil a v momentě, kdy se tak stalo, v mysli jsem si promítla přání a předmět v mé dlani vydal ono oslepující světlo. K našemu štěstí Numb začal řvát bolestí a chytat se za hlavu, jak oči zavřít nestihl. Se mnou světlo nic nedělalo, protože platilo pouze na démony, a tak jsem bopadla batoh a rozběhla se k Lukovi. Vzala jsem ho za ruku, tak, jako on předtím mě a co nejrychleji jsem ho vedla do jeskyně, kde jsem pocitila známé trhnutí a přenesli jsme se až do naší doby.
Někdo se mnou zatřásl. "Hej. Trin!" Otevřela jsem oči, byl to Luko, vypadal trochu vystrašeně, ale to se mi muselo jen zdát. Rozhlédla jsem se kolem a s potěšením jsem zjistila, že jsme zpět v mém bytě. "Jsi v pohodě? Už jsem si myslel, že mám na krku mrtvolu." zeptal se. "Ano, ale co ty?" Podívala jsem se na jeho krvácející ránu a zhodnotila, co s tím budu dělat. K doktorovi ho asi vzít nemůžu s těma jeho ušima, drápama a vším možným, možná tak k veterináři pomyslela jsem si, ale hned jsem se v duchu okřikla. "Díváš se na mě jako léčitel, kterýmu má oběť umřít přímo na lůžku," řekl a začal se smát. Jeho smích mě docela dostal, užívala jsem si ten pohled. Věděla jsem, že to moc často neuvidím. "Budu ti to muset vydezinfikovat," řekla jsem a pomalu jsem mu začala odhrnovat oblečení. Rozšklebená rána vedla od levého ramene až k břichu. Při tom pohledu se mi zvedl žaludek. "Divím se, že ještě vůbec žiješ." "Za co mě máš? Démoni neumírají tak snadno jako lidé." "Tak promiň, všemocný démone." Vzala jsem dezinfekci a začala jsem mu ji aplikovat do rány. "Au!!! Bože, co to je, bolí to tisíckrát víc než ta rána," začal řvát a zmýtat sebou jako o život. "Omlouvám se." řekla jsem poplašeně. "Říkáme tomu dezinfekce, myslela jsem, že to znáš, je to k tomu, aby se ti rána nezanítila, musíš to vydržet." Chvíli jsem počkala a poté jsem začala dokončovat čištění rány. Už nekřičel, jenom sebou sem tam trhl a v tiché bolesti se kousal do rtu. Když jsem se natahovala pro obvaz, a vázala mu ránu, všimla jsem si, jak na mě civí. "Chceš mi snad něco říct?" "No, jen se ti chci omluvit. Za to jak jsem se choval a tak... Víš, u té jeskyně jsem myslel že utečeš a bude ti jedno co bude se mnou, jak to obyčejně lidi dělají, ale... no zkrátka to co jsi udělala... no chci říct, že na lidskou holku dost dobrý." Jeho slova my vzala dech. Civěla jsem na něj až zrudnul. "Nemůžeš něco říct?" řekl podrážděně. "Nemáš náhodou rád klid?" "Ty riskuješ." "To já ráda." Chvíli jsme spolu bojovali, ale po zbytek dne jsme se už zvládli bavit normálně. Byla jsem ráda za to, co se stalo, protože nás to docela sblížilo a zjistila jsem, že Luko je i docela snesitelný, a on zjistil to samé o mně. Další den jsem se probudila ve své posteli, asi si jsem musela usnout. Šla jsem se porozhlédnout po Lukovi, v mém pokoji nebyl. Trochu jsem měla strach, že utekl a vykašlal se na mě, ten se však rozplynul, když jsem ho našla spícího na mém gauči. Vzpoměla jsem si na jeho ránu. Tiše, abych ho nevzbudila, jsem se k němu přiblížila a odhrnula jsem mu kimono, nebo co to měl na sobě. Po ráně nezbyly ani stopy, podivila jsem se. Mé oči spočívaly na jeho postavě trochu déle, než by se slušelo. "Říkal jsem ti, že se démoni hojí mnohem rychleji než lidé." Lekla jsem se jako nikdy. Rychle jsem z něj odtrhla své oči a doufala jsem, že si mého zírání nevšiml. Naštěstí se jen posadil a jestli si něčeho všiml, nedal to najevo. "Měli bychom začít." řekl rozespale. "Začít? A s čím? "S hledáním vzkazu přece." "Dobře," řekla jsem s povzdechem. Jeho slova mi připoměla krutou reealitu, ale podle toho, co říkal stařík, jsme už vážně museli začít.
Už tomu bylo skoro měsíc, co jsme hledali ten vzkaz. Ze začátku jsem byla hrozně nervózní, byla jsem jako duch ve svém vlastním světě, nikdo si neuvědomoval mou existenci. Luko mi vysvětlil, že to je kvůli mému poslání, ale stejně mi ten fakt dělal potíže. V průběhu času jsem si navíc na Lukovi všimla jistých změn. Energie mu ubývala, ale on mi nechtěl říct, čím to je. Později jsem si však uvědomila, že to není pouze tím, že je ve světě určeném pouze pro lidi, ale hlavně z toho důvodu, že Numb v jeho vlastním světě nabýval na síle. Na síle, která umí jen ničit. Ví, že aby jsme ho zastavili, budeme nuceni hledat ten vzkaz dál a dál, aby jsme našli matčinu energii, která je mnohem silnější. "Luko, musíš se vrátit!" řekla jsem s obavami v očích při pohledu na udýchaného démona. "Já nemusím nic." "Já tě o to žádám." Mohla jsem ho prosit ještě hodiny, ale ten tvrdohlavec by nikdy neustoupil, a tak jsem musela použít metodu, která na něj platí. "Řeknu ti to jinak. Tady se mi nemůže nic stát, a jestli mi alespoň trochu věříš, že zvládnu najít ten vzkaz sama, tak odejdeš. Když se tady zničíš, co pak budeme dělat v Numbii? Tak mě prosím nech tě tam přenést, aby ses mi uzdravil, a abych se na tebe mohla spolehnout, dobře?" Mé oči se na něj dívaly v němém očekávání. Bylo vidět, že o tom vážně přemýšlí, ale přesto jsem měla obavy, aby moje slova zabrala. Po chvíli napětí se na mě otočil. "Dobře, máš pravdu. Počkám tam na tebe, slibuju." Jeho slova mě zahřála u srdce. Jednou rukou jsem se ho chytila a tou druhou jsem uchopila modrý řetízek na mém krku, vstupní bránu do Numbie. V mysli jsem pronesla tiché přání a Luko zmizel. Mým tělem v tu chvíli projela vlna odhodlání. Nechtěla jsem nikoho zklamat. "Tati, kam jsi jen ten vzkaz schoval?" Byla jsem ve svém domě a naivně jsem se tázala svého otce na otázky, které mě tížily ze všeho nejvíce. Po chvíli jsem si však uvědomila, že je to samomluva. Začala jsem přemýšlet, kde mohl ten vzkaz v láhvi být. S Lukou jsme dokonce navštívili domov, ve kterém jsem dříve bývala s mým otcem, ale nikde nic. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, vzpoměla jsem si na jedno výstižné přísloví. Po chíli jsem si vzpoměla na náhrdelník na svém krku a nadala jsem si za svou blbost. Zadívala jsem se do jasně modrého kamene, a myslela přitom na mého otce a vzkaz. V kameni se něco mihlo, a já nad sebou něco uslyšela. Zvedla jsem hlavu, ale to jsem dělat neměla. Přímo do obličeje mě udeři ona láhev, kvůli které se stalo všechno zlé. "Auu!!! Tati, to jsi nemusel!" zařvala jsem do prázdna. Podívala jsem se na onen zdroj mojí bolesti. Najednou jsem vůbec neměla chuť láhev otevřít. Asi po hodině jsem se však odhodlala a začetla se do vzkazu uvnitř. Byla jsem zmatená. Stálo tam pouze to, že já síla se nachází ve mě. Nechápala jsem to. Po dočtení vzkazu se na papíře začala objevovat další slova, kterým jsem však nerozuměla, byla v jazyce, který neznám. Přečetla jsem si je sama pro sebe a nahlas. Po dočtení se mé tělo rozzářilo namodralým světlem a projela mnou vlna podivné energie. Vyděsilo mě to, ale najednou jsem všechno pochopila. Byla to matčina energie, síla, která se ve mě probudila. V mé mysli se zrodil plán.
Přenesla jsem se zpět do Numbie. Podle mého očekávání tam na mě již čekal Numb se svým nechutně oplzlým úsměvem. "Ale, ale, Trin, přinesla jsi mi vzkaz? To je od tebe milé." "Ano, vem si ho," řekla jsem a pomalu jsem k němu šla se vzkazem v ruce. Bylo poznat, že ho to trochu rozhodilo, ale matka příroda mu moc chytrosti nenadělila, a tak to pouze bral jako osobní vítězství. "Trin, co to děláš? Zbláznila ses?" ozval se křik a něčí ruka mě strhla dozadu. Byl to Luko. "Věř mi, vím co dělám," řekla jsem mu s prosbou v očích. Díval se na mě a vypadal zmateně a tak jsem mu musela můj plán něják nenápadně objasnit. Podívala jsem se na Numba, který netrpělivě čekal na to, po čem touží. Otočila jsem se čelem k Lukovi tak, aby Numb nic neviděl. Vypustila jsem trochu energie a na zničené zemi mezi námi vyrostla květina. Poté jsem kouzlo zopakovala a ona zase zvadla. Luko s ohromením pochopil. "Dělej si co chceš, jsi mi ukradená," zahrál Luko, aby Numb nepojal podezření. A tak jsem tedy pomalu kráčela směrem k němu a s nepatrným úsměvem jsem se dívala, jak mi Numb vzkaz vytrhl z rukou a začal láhev otevírat. V momentě, kdy se tak stalo, kouzlo, které jsem do ní uložila, udělalo z Numba ubohou hromádku popela.
Seděla jsem na nádherné louce plné květin, byla už noc. Kolem mě se prohánělo pět malých liščích neposedů. "Mami, budeš nám vyprávět tu pohádku o Numbovi?" zeptala se malá liščí holčička, která se v blízkosti svých starších bratrů cítila odstrčená. "Ale Teru, maminka ti ji vypráví každý den, nech ji trochu odpočinout. A vůbec, všichni už byste měli jít spát." Usmála jsem se na svého otce. Byla jsem ráda, že je zpět. Pozorovala jsem, jak pět malých i větších liščátek s otrávenými výrazy utíkalo směrem k domu. "Tati, ty už jdeš?" zeptala jsem se. "Ano, Luko se ti vrátil," usmál se na mě a odcházel za dětmi. Rozzářily se mi oči. Otočila jsem se a opravdu tam stál. Asi před měsícem se musel vydat na cesty, hrozně mi chyběl. Vstala jsem a rozeběhla jsem se k němu, vřele mě přijal ve svém náruči. Lehli jsme si do trávy a za jeho vyprávění o tom, co všechno prožil, jsme pozorovali přenádhernou noční oblohu plnou hvězd. Poté mi věnoval dlouhý polibek a společně jsme usli pod širým nebem. Byla jsem šťastná.

Seznam prací 2. ročníku

28. března 2017 v 17:37 | Admin |  2. ročník

Zadání:

Libovolný literární útvar (poezie nebo próza) na téma: ,,Pošta v lahvi‟ nebo na vlastní téma.

Seznam všech prací:


II. kategorie (14 - 16 let)
Jméno a příjmeníTřídaTémaNázev
Třída I. BI. B-
Andrea KrejzlíkováIII. A6Pošta v láhvi
Pavla KrumniklováII. A6Pošta v láhvi
Veronika Křížková-Pošta v láhvi
Kateřina MatějováII. A6Pošta v láhvi
Zuzana PokornáI. BLoutkáři
David SaneterníkI. BSebestřednost
Adam WeinlichI. BSmíření
Čas pro víly
Pošta v láhvi


III. kategorie (16 - 19 let)
Jméno a příjmeníTřídaTémaNázev
Jana Hrubá-Slevy
Iva KouřilováVI. B6Léto plné hudby
Jan PeškarV. A6-
Adéla RosípalováII. BPošta v láhvi
Eliška StáhlováII. CStrom


IV. kategorie (dospělí, absolventi GOH, učitelé)
Jméno a příjmeníTřídaTémaNázev
Jindřich AndršabsolventPoslední jazz
Jan DostálabsolventHlas
Jarmila DubováučitelPan Neuschl

Výsledky 2. ročníku Memoriálu Petra Homoláka:

II. kategorie (14-16 let)
1. místo Pavla Krumniklová II. A6
2. místo Andrea Krejzlíková III. A6
3. místo Adam Weinlich I. B

III. kategorie (16-19 let)
1. místo Jan Peškar V. A6 a Adéla Rosípalová II. B
další ceny neudělujeme
ČÚ - za účast a zajímavý námět Jana Hrubá - 1. ročník, Prostějov

IV. kategorie (dospělí, absolventi GOH, učitelé)
1. místo Jan Dostál a Jindřich Andrš
2. místo Jarmila Dubová
3. místo Štěpán Fojtů



Slevy

21. března 2017 v 20:53 | Jana Hrubá |  2. ročník
Autorka: Jana Hrubá
III. kategorie (16 - 19 let)

Slevy

Slevy, slevy a zase slevy. Jakmile se tohle magické slovo objeví v letáku, který s železnou pravidelností týden co týden přistane ve všech poštovních schránkách po celé republice, vyráží značná, především starší část obyvatelstva na hon za levnějšími výrobky. Tenhle závod začíná v den, jehož datum je čitelně vytištěno na přední a zadní straně onoho kouzelného papíru. Jenže má to jeden háček. Akce totiž začínají brzy ráno. To by starší generaci určitě nevadilo, protože jak je známo, důchodci už nemohou dospat a už v brzkých ranních hodinách nevědí, co by dělali, ale v tuhle dobu spousta lidí cestuje do školy nebo do zaměstnání. Zrada přijde v okamžiku, kdy spěchající důchodce, jedoucí ve svém nejlepším autě z poloviny 60. let, přidává plyn, na tachometru se ručička posouvá směrem k rychlosti 40, motor funí, děda ve slušivé rádionce už si mne ruce, jak dnes zase dobře nakoupí, a ejhle, kolona, která se táhne až na křižovatku. A ještě na něj ostatní ze všech stran troubí, aby zrychlil. Ale nevadí, taková šance se přece nesmí vzdát a proto trabant pokračuje dál svým tempem směrem k místu, kde každý týden probíhají nekončící boje za levnější výrobky. Už je konečně tady, dědovi spadne kámen ze srdce. Co mu ale na náladě nepřidá, je dav tlačících se soupeřících s nákupním vozíkem u vchodu. Nákupní vozík, na ten nesmíme zapomenout. Nutnost, bez které by závodění bylo k ničemu. Vstupenkou se proto stává pětikoruna, desetikoruna nebo žeton, ten je ale pouze pro pravidelné zákazníky. Splníme tedy tenhle požadavek a uháníme stoupnout si za funící dav. Poté co si vybojujeme místo co nejblíže ke vchodu, čekáme už jen na pokyn. A už je to tu, na hodinách odbíjí osmá. Připravit, pozor, start! Dveře se rozletí a závodníci vtrhnou do tajemných uliček plných zlevněného zboží. Většinou se soutěží v disciplínách jako jsou např. získat co největší množství aktuálně nejlevnější zeleniny nebo nakoupit co největší objem mléčných výrobků. Při poslední zmiňované disciplíně se účastníci zaměřují především na nákup větších balení, stejně jako při výzvě s názvem Kdo bude mít doma nejvíce kartonů mléka a cukru, vyhrává. Před svátky se k nim obvykle připojí i máslo, ale to už obchody opravdu praskají ve švech. Pokud se tyhle disciplíny objeví na letáku ve schránce současně, můžeme čekat, že v obchodě budeme svědky nečekané důchodcovské hádky a v případě, že bychom si snad dovolili koupit některé z akčních výrobků, u kterých se právě mačká skupinka soutěžících, riskujeme, že si domů kromě nákupu odneseme i bolestivou a děsivě vyhlížející modřinu od francouzské hole, která nám omylem přistála na noze po tom, co soutěžící zjistili, že tohohle zboží zbývá už jen jedna paleta a nikdo neví, kdy přivezou další. Všechny tyhle těžkosti se však vytratí u pokladny, kde můžeme vyskládat nákup na pás a mít dobrý pocit z toho, že jsme pro jeho získání taky něco udělali. Sice doma většina závodníků zjistí, že nejenom mají doma spoustu nepotřebných věcí, ale i to, že ztratili polovinu dne nakupováním. Ani to je však neodradí si tenhle závod příští týden nezopakovat.


Pan Neuschl

21. března 2017 v 20:51 | Jarmila Dubová |  2. ročník
Autorka: Jarmila Dubová
2. místo ve IV. kategorii (dospělí)

Pan Neuschl

(čti česky: ne-uschl, německy: noišl)
Stála před starožitnictvím a trochu se styděla, ale pak vešla do studené chodby a pak vyřezávanými dveřmi do krámku.
"Dobrý den."
"Dobrý den, slečno."
Přistoupila ke krabici s pohlednicemi a začala si je prohlížet.
"Chcete se jen tak podívat? Máte zájem o něco konkrétního?" To je legrační, řekla si, vyká mi.
"Ne, jen se podívám." Prohlížela pohlednice jednu po druhé, byly kolorované, ohmatané, skoro všechny popsané švabachem a se známkou Františka Josefa. Když si prohlédla poslední, rozhlédla se po krámku. Bylo tam všechno možné jako v každém starožitnictví a ten pán vypadal taky tak nějak starožitně a hodil se sem.
"Jestli chcete, tady mám ještě jiné pohlednice."
"To jsou ale jen přání, já jsem chtěla vidět ty staré pohledy města." Asi bych to měla trochu vysvětlit, napadlo ji. "Mám knížku o staré Olomouci, nekoupila jsem si ji, ale vyhrála. A tam je vždycky Olomouc ted' a před sto lety, asi podle těch pohlednic jako tyhle."
"Vyhrála?"
"No, to bylo lehké, v novinách byla otázka, kdo je autorem dnešního orloje. To ví přece každý. Učili jsme se to ve škole."
Starý pán pozorně poslouchal. Asi si nemá s kým povídat. "Pak jsem si půjčila v knihovně knížku Jak se žilo za časů Františka Josefa a ještě taky Toulky českou minulostí, ..."
"To jste toho přečetla dost. To byla doba... A co starší dějiny, třeba středověk, to vás nezajímá?"
"Ani ne, to si nedovedu představit, Rakousko-Uhersko už trochu ano, ale žít bych tam nechtěla, ale podívat se, to jo."
Starožitník se na ni zkoumavě díval: "Umíte německy, slečno?"
"Ne, chodím na malý gympl, tam máme zatím jen angličtinu. Němčina začíná zítra." Proč mu to vlastně vykládám, už raději půjdu, nebyla jsem na obědě, mám hlad, dívá se tak divně, co když je to takový ten, jak se o nich píše, že obtěžují holky...
"Tak dobře, ta dlouhá sukně by ušla, batůžek si nechte tady a vezměte si přes sebe tohle." Podal jí veliký šátek. Co to povídá... "Za hodinu budeme zpátky, i dřív, když budete chtít..."
Přehodila si šátek, starožitník si nasadil klobouk, vzal si do ruky vycházkovou hůl, nabídl jí galantně rámě, malým klíčkem otevřel dveře vyřezávané skříně a řekl: "Pozor, trochu to zastudí." Udělal se průvan a skříní prošli do chodby a z chodby na ulici. Byla stejná jako před chvílí a přece jiná, nejmenovala se Ztracená, ale Verlorene Gasse, krámek pana Neuschla zůstal, jen písmenka byla ve švabachu.
"Grüß Gott, Herr Neuschl." "Grüß Gott."
"Co se stalo?" zašeptala vyjeveně.
"Podíváme se do roku 1902. Je sobota. Na náměstí je trh."
Bylo slyšet hlavně němčinu, ale taky češtinu, ale všechny obchody na náměstí byly německé. Drogerie U černého psa (Zum Schwarzen Hund) nabízela všechno možné, například krém proti pihám a jiný na podporu růstu knírku. Na krámcích byly hlavně potraviny, lidi se strkali, ale nebyl to žádný chaos a stres. Nevěděla, kam se má podívat dřív, jestli na orloj - fakt vypadá přesně tak jako na těch pohlednicích - , nebo na domy, nebo na sochu Františka Josefa, nebo na oblečení lidí, nebo jestli má poslouchat, co si povídají.
"Grüß Gott, gnädige Frau."
"Grüß Gott, Herr Neuschl."
Pomalu obešli náměstí a vrátili se ke starožitnictví. Prošli chodbou a pak zpátky přes skříň do krámku.
"Co to bylo?"
"To byl rok 1902, chtěla jste se tam přece podívat."
Dívala se na skříň. "Co je to za techniku? Nikdy jsem o tom neslyšela."
"To není technika. Tady jsem starožitník Neuschl, dřív se mi ve škole smáli: uschl - ne-uschl. Ale dá se to číst taky německy. Jsem strážce roku 1902."
Asi bych se měla taky představit. "Jmenuju se Doubravka Nováková. Je mi čtrnáct. Chodím na malý gympl. Dnes začala škola. Co to znamená, strážce roku?"
"Můžu cestovat zpátky do některé doby. Můžu si vzít někoho s sebou. Vybral jsem si začátek minulého století, protože nebyly žádné války a byla to taková klidná doba."
"A to se může každý stát strážcem roku a cestovat třeba mezi indiány?"
"Ne, tak jednoduché to není. Musíte o té době hodně vědět. Já jsem dřív učil dějepis a psal jsem články o té době. Pak jsem šel do důchodu a otevřel si tenhle krámek. Jednou za mnou přišel takový pán, dlouho jsme si povídali, vlastně mě zkoušel, byl to strážce doby, tedy strážce doby Rakouska-Uherska a já ted' můžu cestovat tady, v Olomouci, do minulosti, na které jsme se domluvili."
"Strážce doby, strážce roku...Co hlídají?"
"Spousta lidí by se chtělo dostat do minulosti a minulost změnit, ale to se nesmí a ani to nejde. Někteří by si tam chtěli dokonce něco ukrást, třeba ve starém Egyptě, nebo ve starém Řecku. A někteří by tam třeba chtěli naopak něco donést, třeba modernější zbraně, aby jejich oblíbenci vyhráli. To se nesmí. Můžu tam jít, podívat se, povídat si, ale nesmím být nápadný a nesmím si nic odnést do dnešní doby a hlídám toho, kdo je tam se mnou. A strážce doby by zase uzavřel vchod každému, kdo by porušoval domluvu."
Tohle mi nikdo neuvěří, pomyslela si Doubravka. Taková bláznovina. "Už musím jít domů."
"Tak jestli budete chtít, slečno Doubravko, tak zase přijďte."
Loudala se na tramvaj, v žaludku jí kručelo, ale myslela jen na to, co se stalo. Nebo se jí to jen zdálo? Tajný průchod skříní - to přece bylo v jedné francouzské komedii. Nemá smysl to někomu vykládat. Rodičům ne, ani kamarádce Pavle. Doma si vzala knížku a znovu nalistovala staré fotky z náměstí. Pak si prohlížela plánek a četla názvy ulic před sto lety.
"Ahoj, už jsi doma, jak bylo ve škole..." Mamka ani nečekala na odpověď, začala dávat prádlo do pračky a pak hned šla do kuchyně. Ne, nemá smysl to někomu vykládat.
Celý první týden v září chodila do vyučování, psala první úkoly, koupila si sešity, šla s ostatními na zmrzlinu, ... jen krámku ve Ztracené ulici se vyhýbala.
"Mami, dnes si jdu domluvit klavír, přijdu později." Zase lžu, pomyslela si. Ale jen trochu. Vzala si dlouhou sukni, halenku, co měla mamka kdysi do tanečních, mamčiny boty si dala do batůžku, trochu váhala, ale pak šla.
"Dobrý den, pane Neuschle."
"Dobrý den, slečno Doubravko."

Nevěděla, co má říct. "Prosím, mohl byste mě vzít tam...
Starožitník se usmíval.
"Dnes to bude trochu nuda. Obyčejný den odpoledne. Tady to poznám podle kalendáře. Můžeme se vrátit jen na stejné datum, jaké je dnes. Pak zas musím rok čekat, ale to nevadí.... Hm, ty krátké vlasy je potřeba trochu schovat. Co tenhle klobouček?"
Vzal si klobouk, vycházkovou hůl, nabídl jí rámě a otevřel skříň. Bylo to jako minule, ale tentokrát si mohla Doubravka všechno ještě víc prohlédnout, usmívala se na lidi, kteří ji zdravili, pan Neuschl se dokonce s některými zastavil a představil ji jako svou neteř z vesnice. Připadlo jí to směšné, že si o ní myslí, že je trdlo z vesnice, ale nemohla se ani zachichotat - jednak aby nebyla nápadná a taky se chtěla chovat vedle pana Neuschla jako dáma. Pan Neuschl ji pozval do kavárny; pila limonádu a připadala si jako v reklamě na staré časy.
"Doubravko, co to zase čteš za braky?"
"To nejsou braky, tati, to je historický román."
"Ukaž, prosím tě, taková komerce."
"Je to o císařovně Sisi. Byla moc krásná a nešťastná."
"No, no, chudák František Josef. Pořád jezdila po světě a utrácela za parádu a nestarala se o děti."
"Tys to četl?"
"To ví přece každý. Od kdy tě zajímá dějepis?"
"Od vždycky."
"Raději se uč matiku, ať to zas nedopadne špatně."
Nemá to cenu, raději budu mlčet, dočtu to večer.
Od prvního výletu do minulosti už uplynuly čtyři měsíce. Nebylo to tak jednoduché, utajit setkávání s panem Neuschlem před rodiči a před kamarádkou. Dál chodila hrát na klavír a pak vždycky spěchala do starožitnictví; skoro každý čtvrtek, to se rodiče vraceli až pozdě, většinou se hned večeřelo a na vyptávání ten den prostě nebyl čas. Doubravka ted' musela stihnout úkoly, klavír a ještě si chtěla co nejvíc přečíst o rakouské monarchii. Něco se dalo najít na internetu, ale mnohem lepší je vzít si knížku a číst si ji v křesle než se dívat na obrazovku počítače. Někdy k panu Neuschlovi zašla jen na chvilku, prohlížela si všechny ty starodávné věci a pan Neuschl o každé z nich uměl vyprávět. Před Vánoci se zase prošli po náměstí. Bylo to moc pěkné, ale byl to komplikovaný výlet, zejména kvůli Doubravčinu oblečení, a tak raději seděla v krámku, pila čaj ze secesního hrníčku, pohlednice už skoro znala nazpaměť, tak listovala jediným výtiskem o módě pro paní, kde se propagovaly korzety a nabírané rukávy a poslouchala pana Neuschla, obdivovatele rakouské monarchie. Jen málokdy tam přišel někdo něco koupit.
V dubnu se najednou oteplilo.
"Honem, slečno, Doubravko, je hezky, jdeme do parku, dneska budete za dámu." Podával jí krásné šaty a kotníčkové boty. "To jsem sehnal, není to pravé, ale snad to bude akorát." Byly to nádherné šaty ušité podle toho starého časopisu, který měl pan Neuschl v krámku. To stálo moc peněz, napadlo Doubravku, když se oblékala, to nechal ušít pro mě, ale nevěděla, jak mu poděkovat. Procházeli se v parku, kde hrála vojenská kapela, konečně nebyla neteř z vesnice, ale mladá dáma, i když ji boty příšerně tlačily. Už taky zdravila německy, usmívala se a bylo jí krásně.

Z výletu si ale odnesla pořádné nachlazení, byla z toho chřipka a pak dostal chřipku i pan Neuschl. Starožitnictví bylo skoro čtrnáct dní zavřené.
Pak to bylo všechno jako dřív: Doubravka hodně četla, občas jí pan Neuschl nějakou knížku půjčil a pak si o tom povídali. Pila čaj a obdivovala nádhernou brož, kterou tam někdo prodal po babičce. Byla to veliká secesní ozdoba, stříbrná, listy se proplétaly a tvořily pokroucenou osmičku. Nebyla u toho cena - pan Neuschl by to stejně nikdy neprodal. K tornu patřil ještě náramek a kdysi možná ještě něco dalšího, ale to už se nikdo nedoví.
Potom bylo ve škole moc zkoušení, jeden týden musela vynechat klavír a nešla ani do Ztracené ulice. A po týdnu byla na dveřích cedule Pro nemoc zavřeno. Asi zase chřipka, pomyslela si. Po třech týdnech to bylo divné, ale nevěděla, jak by se mohla s panem Neuschlem spojit. Mobil neměl a maily nepoužíval. Konečně.
Vešla do krámku, všude byly krabice a nábytek odtažený od zdi. Za starou skříní nebyl žádný průchod. Dva chlapi to tam balili. Krabice s pohledy byla na svém místě, tak jimi listovala a čekala, kdy se objeví pan Neuschl. Nešel, chlapi si jí nevšímali, tak se k nim obrátila. "Tady se bude malovat?"
"Ne, likvidujeme to, nevidíš, budu tady mít obchod."
"Jak likvidujete?"
"Bude tady značkové sportovní oblečení, přijd' si koupit."
"A co na to pan Neuschl?"
"Ten umřel."
"Umřel? To není pravda." Doubravce vhrkly slzy do očí. Ten mladší se na ni překvapeně podíval. "Byl to můj otec, ale moc velký podivín. Miloval dobu císaře pána, tak ted' je tam s ním. Napořád." Doubravka nevěděla, co má říct, slzy se už nezadržitelně valily přes obličej.
"Poslyš," řekl ten druhý, starší. "Nejsi ty Nováková? Byl to můj kamarád, mám taky starožitnictví, tak mi o tobě asi vyprávěl."
"Ano."
"Tak jestli jsi Doubravka Nováková, tak si vezmi všechny ty staré pohlednice. Dám ti to do tašky. Já si beru skoro všechno, ale na pohlednicích se moc nevydělá." "Tak děkuju."
"A ještě tady máš něco. Mám ti to předat." Podal jí velikou tlustou zapečetěnou obálku označenou Slečně Doubravce Novákové. Doubravka vyšla ven s velikou igelitovou taškou plnou starých pohlednic a s obálkou. Sedla si na náměstí na lavičku a otevřela ji. Byl tam dopis psaný rukou, ne na počítači: "Milá slečno Doubravko, věřím, že jednou budete strážkyní roku, tak ať Vám paráda přinese štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Neuschl." Z obálky vytáhla stříbrnou secesní brož a náramek.


Loutkáři

20. března 2017 v 20:42 | Zuzana Pokorná |  2. ročník
Autorka: Zuzana Pokorná
II. kategorie (14 - 16 let)

Loutkáři

Klesám na kolena. Moje tvář se tvrdě setkává se zemí. Nemůžu vstát. Tři dny bez jídla jen s trochou vody. Neustálé bdění, naslouchání nářků ostatních, zápach výkalů a mrtvých těl. Ležím, lidé o mě zakopávají. Všichni jsou vyděšení, namačkaní do malého prostoru. Klíží se mi víčka, poslední co vnímám, je kodrcání vlaku, ale to už mě mé podvědomí táhne do temnoty.
S trhnutím se probouzím. Slyším brzdy a křik, kterému nerozumím. Vrata vagónu se za skřípavého zvuku otevírají. Náhlý nápor světla mne přinutí mhouřit oči. Pouze silou vůle se stavím na nohy, následuji ostatní. Jdeme jako poslušné stádo ovcí. Přes masu lidí nevidím nic, pouze komíny. Raději klopím hlavu k zemi, nechávám se unášet davem. Najednou ucítím pach spáleného masa a do vlasů se mi zachytává popílek. Nese se z nestvůr tyčících se nad námi. Slýchával jsem příběhy o místech podobných tomuto. Nikdy bych ani nepomyslel, jaké následky může mít klukovská hloupost. Postupujeme dále, ani ne po sto metrech nás třídí. Odtrhávají matky od dětí, silné od slabých. Musím se rozhodnout. Chci žít, bojovat nebo být odveden a nikdy se nevrátit? Narovnám hlavu, vystrčím bradu a vytáhnu se. Nevím, jestli dělám správně, jediné, co vím, je, že ještě nenastal můj čas. Za chvíli přichází řada na mne. Muž v bílém plášti kývne hlavou. Poté zvedne pravou ruku. Řadím se mezi silnější muže a pár mladých žen.
Navlékli mě do hrubé látky, kouše na těle... Bože, venku střílejí lidi pro zábavu a já tu přemítám nad takovými nesmysly. Zavřeli nás do domů, takových stájí ze dřeva. Ležíme téměř na sobě, je tu celkem teplo. Srpnové noci bývají ještě teplé. Radši nechci uvažovat, co bude v zimě. Pokud se jí dožiji. S myšlenkami na smrt i přežití usínám. Celou noc mě provázejí noční můry. Pokaždé, když zavřu oči, vídám lidi bez tváří. Tahají za nitky polámaných dřevěných loutek.
Probouzí nás křik a smích, dozorci otvírají ubikace. Za zpoždění se tu trestá smrtí. Když budu mít dnes štěstí, podaří se mi ukrást kus tvrdého chleba jinému vězni. Voda je luxus, který si mnohdy nemůžeme dovolit. Připlazím se nenápadně k jedné kaluži. Piji, dokud na dně nezbyde pouze bahno. Poté jdeme stavět nové baráky, pak kopat příkop. Pokud budu plnit pracovní normu a snažit se jít s davem, nebudou mít záminku předvolat si mne.
Lidé tu umírají denně po desítkách. Zemřou buď na tyfus, nebo jim prostě prostřelí hlavu. Lítost tu jde stranou, stejně jako ostatní city. Moje já se vytratilo. Zbyla ze mne pouze prázdná skořápka. Nepřipadám si už ani jako člověk, jsem loutka plnící příkazy svých pánů. Hnusím se sám sobě. Nejsem schopen se ani pohnout, když mučí mé spoluvězně. Jen tiše vyčkávám a modlím se, aby to nepotkalo mě. Pro každého tu teď platí jediné pravidlo, každý sám za sebe.
Blíží se zima. Transporty přijíždějí stále častěji. Nám přidělili pouze jednoho chlapce. Moc jsem si ho nevšímal a šel jsem si lehnout, protože nás zaháněli zpět do ubikací. Ten chlapec si lehl vedle mne. Nemůžu spát, už přes hodinu drkotá zuby. Chci ho okřiknout, jenže když se otočím, něco se ve mně pohne… Lítost. Proto místo okřiknutí pouze natahuji ruku a přitahuji si chlapce do náruče. Konečně přestal drkotat zuby a já tak mohu usnout.
Nevypadá to s ním moc dobře. Stěží vydržel dnešní směnu a navečer sotva chodí. Vím, porušuju tím své základní pravidlo, ale vidím v něm svého mladšího bratra. Potichu se k němu přikrádám. Jediné co pro něj mohu udělat. Je podržet jej za loket, aby neupadl. Se slabými tu nikdo nemá slitování. Probouzí ve mně lidskost, o které jsem si myslel, že je dávno pohřbená.
Ráno nám přidělili více povinností než obvykle. Uprostřed své práce náhle zaslechnu kvílení a pláč. Trhnu hlavou rychle ve směru, odkud přichází pláč. To, co vidím, mě zmrazí na místě. Chlapec leží na zemi a dozorci do něj bijí holemi. Téměř okamžitě pouštím na zem prkno, které nesu a vybíhám směrem k němu. V momentě zakrývám jeho zakrvácené tělo svým, slyším křik. Neuposlechnu. Trest se dostaví okamžitě. Dva dozorci mě popadnou a donutí kleknout. Třetí vytahuje pistoli. Zahledím se do modravých očí, které se na mě dívají přes vrstvu modřin a krve. Je v pořádku, žije.
Pozvednu koutky úst a mrknu na něj. Usmívám se jako blázen na hlaveň pistole, je to osvobozující pocit…


Tohle se nemělo stát

20. března 2017 v 19:46 | Andrea Krejzlíková |  2. ročník
Autorka: Andrea Krejzlíková
2. místo ve II. kategorii (14 - 16 let)

Tohle se nemělo stát

Tohle se nemělo stát. Z ničeho nic se nám rozpadl svět, roztříštil se jako to pitomé zrcadlo na tisíce maličkých střípků. A každý ten střípek se nám zabodl do srdce, zranil nás tak silně, že jsme přestali dýchat. Zabili jsme si navzájem duši toho druhého…
(Pavel)
Jako každičký večer, potom co odešla, jsem pod tokem horké vody v té pitomé sprše ztratil sám sebe. To místo mě nutilo litovat, vzpomínat na čas, kdy bylo všechno ještě krásné. Nutilo mě představovat si, že se nic z toho nestalo, že jsem nic neudělal. Ale co jsem mohl dělat? Vždyť ona byla všude, červenala se jako ty kachličky, které vybírala, blikala jako ta rozbitá žárovka na stropě, kterou mě tak neúnavně nutila vyměňovat, voněla jako to levandulové mýdlo. A pak tu bylo to zrcadlo, přes které se na mě každé ráno usmívala, to samé zrcadlo, po kterém jsem mrštil vázou v ten den, co mě opustila. Cítil jsem se stejně rozbitý, jako by mi něco chybělo. Ne, někdo. Ona. Jak jsem to jenom mohl dopustit? Vždyť ona byla pro mě vším. Byla pomocnou hůlkou, nejvěrnějším přítelem, byla někdo, koho musíte víc než jen milovat. Bez ní jsem to nebyl já, s ní jsem se stal tím, kým jsem a bez ní tohle mé já skončilo. Já hlupák, kéž bych to jen mohl vrátit zpátky a mít tě tady vedle sebe, Eliško. A tak jsem se jako každičký večer rozbrečel zoufalstvím. V té pitomé sprše.
(Eliška)
Nikdy si neodpustím to, co jsem provedla. Tok téhle horké vody ze mě nikdy nesmyje tu špínu. Pomatuji si na ten den, kdy jsem ho poznala. Jeho, Pavla. Bylo nám něco kolem sedmi let, když se ten veselý kluk přistěhoval do domku naproti. Asi to byl osud, ale od té doby jsme už jeden druhého nepustili. Věděla jsem, že Pavel je někdo, koho nesmím nikdy ztratit. Pochopte, ten kluk měl něco do sebe, a tak jsem mu vždycky všechno odpustila. I tenkrát když jsme spolu lezli na třešně a já jsem kvůli němu spadla dolů. Byla z toho těžká zlomenina a musela jsem ležet v nemocnici. A představte si, ten hlupák si schválně taky ublížil, jen aby mě neopustil. Sprcha mě jako pokaždé nutila více přemýšlet, myslela jsem, že snad shořím. Na mysl mi přišla další vzpomínka. Rybízový koláč. Koláč, který mě naučila péct babička. Koláč, který Pavel tolik zbožňoval. Koláč, ze kterého od malička seškraboval drobenku. Znovu mi začínalo být do breku. Další vzpomínka. Taneční. Pavel, ten nešika, mi přišlápl dlouhé fialové šaty, jež jsem si u mámy tenkrát vyprosila. Ty šaty se mi škaredě roztrhly, že jejich oprava na nich zůstala zřetelná. Ale ani tenkrát jsem se a něj nezlobila, nešlo to. Proč jsem mu neodpustila i teď? Nešlo to. Nebo snad šlo? Má mysl byla v rozporu. Jako každý večer. V té pitomé sprše.
(Pavel)
I několik měsíců poté jsem se stále proklínal, ten smutek mě nechtěl opustit. Věděl jsem, že si to zasloužím. Eliška byla celý můj svět. Byla vše od A do Z, od rána do noci, od jara do zimy. Na světě neexistuje tak úžasná žena. Ona mi totiž vždycky odpustila a nikdy se na mě nezlobila. Sprcha se od horké vody celá zamlžila, ale já jsem své vzpomínky viděl jasně. Cítil jsem je. Když jsem Elišku pozval poprvé na večer k sobě. Naši nebyli doma, a protože jsem chtěl být romantik, uvařil jsem večeři a po pokoji rozprostil zapálené svíčky. Nakonec z toho byly popáleniny 2. stupně. Moje vzpomínání pokračovalo. Před sebou jsem měl náš svatební den, přestože mi při obřadu vypadl z ruky prstýnek, který jsem měl Elišce nasadit a bylo z toho obrovské faux pas, stejně se ten den stal jedním z nejkrásnějších v mém životě. A jak jsem vlastně svou lásku ztratil? Svou vlastní hloupostí. Několik let jsme se marně pokoušeli o dítě, a když jsme zjistili, že problém byl ve mně, začal jsem pít. Zkrátka jsem se s tím nedokázal smířit. Každý večer jsem svojí chyby litoval, ale vrátit to nešlo. A ani ta pitomá sprcha to nedokázala změnit.
(Eliška)
I několik měsíců poté jsem pořád přemýšlela, co jsem mohla udělat jinak. Jakpak jsem jenom mohla Pavla uklidnit? Ten smutek, že jsme nemohli mít dítě, ho úplně zaslepil. A v ten den, kdy jsem našla tolik prázdných skleněných lahví od vína, jsem už byla úplně bezradná. Čím více jsem se snažila Pavla oddělit od alkoholu a od smutku, tím se vše jenom více zhoršovalo. Přišlo mi, že už mě snad ani nevidí. Úplně ztratil chuť do života. A já bez něj téměř taky. Jednoho dne se opil tak moc, až byl sotva schopný mě poznat. Byl jako utržený ze řetězu a řádil po bytě jako tornádo. Nechápala jsem, jak může být něčeho takového schopný člověk, kterého jsem tolik milovala. A pak mě uhodil. A to už byl definitivní konec. Myslela jsem, že je to tak dobře, ale zapříčinilo to jenom další trápení. A ani ta pitomá sprcha to nedokázala změnit.
(Pavel)
A poté jsem už toho smutku měl dost. Jenže změnit jsem to nedokázal, Elišce jsem nemohl přijít na oči. Ne potom, co jsem udělal. Ne potom, co jsem jí ublížil. Tu ránu jsem si do konce života neodpustil. A pokud existuje nějaký život po životě, neodpustím si to ani v něm. A stejně tak budu navždy milovat Elišku. Na konci mé cesty, když jsem ucítil chlad kulky, jsem v té pitomé sprše myslel jenom na jednu věc. Už nikdy nic neucítím, ale vždycky mi bude chybět to, jak mi chybíš…
(Eliška)
A poté jsem už toho smutku měla dost. Jenže změnit jsem to nedokázala. Připadala jsem si příliš slabá se o to byť jen pokusit. Nemohla jsem být s ním a nemůžu být ani bez něj. Existuje něco mezi tím? Asi ano. A tak, poté co jsem ty spousty prášků zapila ještě větším množstvím hořkého nápoje, můj smutek skončil přesně tam, kde začal. Na konci mé cesty jsem v té pitomé sprše myslela jenom na jednu věc. Už nikdy nic neucítím, ale vždycky mi bude chybět to, jak mi chybíš…


Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.