Vzkaz

20. března 2017 v 16:06 | Adam Weinlich |  2. ročník
Autor: Adam Weinlich
3. místo ve II. kategorii (14 - 16 let)

Vzkaz

Dny ubíhají. Každý den je jiný, a přitom jsou tak bolestně stejné. Všechno se mění, ale zároveň všechno zůstává takové, jaké to bylo předtím. Tenhle svět, který patří jen mně, pokračuje dál a dál. Hledí na má přání, přizpůsobuje se a nechává mě snít o životě.
Ale je doopravdy takový? Doopravdy respektuje všechny mé sny?
Po nějaké době jsem o tom přestal přemýšlet. Možná jsem zapomněl, co to slovo "přemýšlet" vůbec znamená. Proto nechávám dny ubíhat. S odevzdaností, kterou jsem získal v tomhle světě, který patří jenom mně. Ale nejsem sám. Vůbec mi na tom nezáleží.
Jak jsem se sem vůbec dostal? Nepamatuji si to. Zapomněl jsem všechno, co by pro mě mohlo být bolestivé. Místo toho se každý den soustředím na svůj svět. Jakou podobu mu dám? To je moje otázka, jediná zodpovědnost, která na mě v tomto světě čeká.
Každý den, každou chvíli, kterou v tomhle světě strávím, držím v rukou tužku. Není v ničem výjimečná, v ničem se neliší. A přesto je pro mě drahocenná. Umožňuje mi vyhnout se všem těm bolestivým vzpomínkám.
A kreslím. To je má náplň, můj smysl. Maluji a svět se barví, formuje se do takové podoby, o které sním. Je to svět plný různých odstínů a každý z nich je svým způsobem jedinečný. Dohromady vytváří svět hrdinů, o kterém může každý klouček jenom snít. Tak proč mi tedy všechno připadá tak černobílé?
V dálce vidím obrovské, zasněžené hory a usmívám se. Přemýšlím, jestli bych je nemohl zítra přikreslit blíž. Byl by to krásný výlet. Rozhlédnu se kolem. Zapadá slunce. Je větší než to, na které si pamatuji, ale je krásné. Samozřejmě. Nakreslil jsem ho já. Řekl bych, že to tak musí být. Kdyby nebylo, asi by to znamenalo, že nemám žádný talent. Přece jen, sedm let je dlouhá doba ke zdokonalení svých schopností.
Byl jsem vždycky takový? Pokárám se. Není dobré vzpomínat. Bolest není dobrá a vzpomínky jsou bolest. Svět kolem mě je přece krásný. Proč bych se tedy zabýval minulostí?
A listy se zaznamenanými daty opět padají k zemi. Trhají se z neexistujícího kalendáře, i když bych je sám nejraději zastavil. Copak by nemohli? Nedokázali by to? Nevím. Asi ne. Přece jen, jsem jen obyvatel tohohle světa, ne Bůh. A v tom je rozdíl.
Roztočím se a sleduji pomalu se formující hvězdy. Září všemi barvami a z temnoty se na mě smějí. Oplácím jim to. Ukazuji jim, jak hlasitě dokážu dát najevo svou radost. A všechno je dokonalé. Přesně takové, jaké by mělo být.
Tak proč mi tedy všechen ten smích zní tak nuceně?
Dny ubíhají. Kreslím, chodím spát, jím. Kreslím, spím, jím. Nic se nemění. Jen pozadí mých vlastních představ. Není mi to líto. Asi jsem zapomněl, co to lítost vůbec znamená. V celém tom obrovském světě přece jen není nikdo, kdo by mě mohl litovat.
Další den si nakreslím moře. Stojím tam a dívám se do nekonečné dálky. Celý den. Tak, abych mohl obdivovat jeho velikost. Pak se mi v ruce objeví láhev se smotaným kusem papírku. Uchechtnu se. Má mysl opět doufá v hlouposti. Přece jen, tohle je můj svět. Není žádná možnost, jak by ji někdo mohl najít. A přesto... I když je to jen hloupé a naivní dětské přání, udělám to. Pošlu ji a ještě dlouho se na ni dívám. Pak dosáhne limitu mého světa a rozpadne se na částice. Nezlobím se, namísto toho se usměji. Přijde mi to symbolické. Tohle se s nadějemi stává.
Mění se roční období. Opadává listí. Během dalších dní napadne sníh. Nevím, jak dlouho tady už jsem. Jen blikající ikonka na mé tužce mi neustále připomíná, jak sám jsem. "Žádné nové zprávy", alespoň tak mi to už těch 2579 dní, které jsem tady strávil, neustále oznamuje. Asi by mě to rozesmutnilo, kdybych tedy věděl, co to smutek je. Už v minulosti jsem to ukryl někde hluboko, hluboko uvnitř sebe.
Takže, i když jsem tady sám, usmívám se. Smích je to poslední, co mi společně s blikající tužkou zbylo.
Pak, jednoho dne, který měl zůstat stejný jako všechny ostatní, se to změní.
Nečeká na mě žádné plátno, žádná barva, se kterou bych mohl svůj svět vybarvit. Všechno už je hotové. Domy, které mi něco připomínají, slunce, které jsem nenakreslil, obloha, která je zvláštně modrá a prázdné ulice, které mi přijdou hrozivě známé.
A co je nejhorší, něco cítím. Vyjdu z domu. Je krásný. Alespoň mně tak připadá. Krásný? Ne. Pro mě je ten nejkrásnější. Na zem dopadnou nějaké podivné krůpěje. Skloním se a spadnou další. Zmateně si sáhnu na tvář. Otřu si oči. Nechápu, co se to děje. Tohle... Tohle je pláč? Ano. Není o tom pochyb. Nějaká část... Nějaká část ve mně to zná i přesto, že jsem na to všechno měl už dávno zapomenout.
Pak se obraz rozmaže. Ztratí se na pozadí mých vlastních slz. Padám. Do temnoty mých vzpomínek. Do vzpomínek, o kterých jsem doufal, že už jsem je dávno zničil. A všechno vidím. Pláču. Opravdu jsem nebyl sám?
Vidím se ve chvílích, kdy jsem byl ještě malý chlapec. Vidím, jak celý svět zaniká. Vidím, jak se se mnou tatínek loučí. Jak mě uzavírá do krytu, ve kterém mám strávit zbytek života, jak mi dává svět, který bude už navždy patřit jenom mně.
A pláču a pláču. Jsou to mé vzpomínky a bolí. Vrátím se zpátky mezi domy, ale nevšímám si toho. Tohle je jen má chvíle. Jen malý okamžik předtím, než se znovu stanu netečným.
Tužka zapípá. Překvapeně ji vytáhnu z kapsy. Přišla zpráva. Odpověď na můj vzkaz v láhvi, který si nikdy nikoho nenašel. Prsty se mi třesou, když ji otevírám. Proč, je to snad pro mě tak důležité? Připadá mi, jako by se na mě celý svět mračil. Nezradil jsem ho snad?
Pak to uvidím. Je to zpráva od mého tatínka. Slzy se zastaví. Mám snad... Mám snad ještě naději? Znovu začnu plakat. Hodí se to. Alespoň pro teď si chci dopřát trochu smutku.
Oči přelétají řádky. Slzy padají jedna za druhou. Ale usmívám se. Přece jen, tatínek mi to říká. Cítím, že se mi hýbají rty. Přece jen, neměl jsem moc příležitostí něco si přečíst. U posledních řádků už mluvím nahlas. Nevadí mi to. Přijde mi, že je to zvláštním způsobem patřičné.
A konečně to všechno chápu. "Mým cílem není zapomenout. I kdyby mi ty vzpomínky měly přinést jen smutek, musím s nimi jít dál, zatímco budu věřit v budoucnost. I když si uvědomím svou samotu a pomalu ztrácím všechnu naději, tyhle vzpomínky, které jsi mi dal, mě udělají silnějším."
Pláču.
"Nejsem sám. Právě díky tobě nejsem sám." Otřu si slzy. Usměju se. Přesně tak. Půjdu dál, už kvůli těm, kteří mě milovali. Kteří mě nechali jít dál.

"Děkuji ti."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.