Vzkaz v láhvi

20. března 2017 v 18:16 | Pavla Krumniklová |  2. ročník
Autorka: Pavla Krumniklová
1. místo ve II. kategorii (14 - 16 let)

Vzkaz v láhvi

Já se už nevrátím, hubeňoure. Ale jestli tak moc chceš, pošlu ti vzkaz z moře. Bude v láhvi, takové té skleněné, víš, jak si potrpím na tradice. Připluje přímo k tobě, Adame. Jen tak najednou se vynoří z vln a zamíří si to k tobě. A jestli ho z té láhve dostaneš, ten maličký srolovaný papírek s mým písmem, budeš můj hrdina.
Jo a hubeňoure? Až budu pryč, hodně se usmívej. Usmívej se, protože pak se nikde neztratíš. Jen tak si tě budu moct vždycky najít, ať už budeš kdekoliv.
***
Seděl tam. Seděl na pláži a hrál si s oblázky, ťuk, ťuk, jemně přejížděl prsty po hladkých zaoblených kamínkách, které byly roztroušeny náhodně kolem. Střídavě vynořoval a zabořoval prsty u nohou do písku a ven, užíval si ten pocit maličkých zrnek obalujících jeho kůži. Jeho oči nikdy neopouštěly hladinu moře. Sledoval, jak vlny se sebou sváděly nelítostný, i když zbytečný souboj, a hledal. Neustále byl ve střehu, snažil se zachytit jediný odlesk, který do vodní scenérie nezapadal, jedinou anomálii v obrovské vodní ploše rozprostírající se před jeho zelenomodrýma očima.
Tvé oči jsou jako oceán, Adame. Široké a hluboké. Do těchto očí schováš hodně věcí. Musíš je jen dobře zamaskovat.
Snažil se nemyslet. Nemyslet na to, že ho budou brzo volat k večeři, ke které nepřijde, protože u stolu nebude sedět ona. Nemyslet na to, že tam někde v dálce je něco, po čem jeho srdce nejvíce touží. Nemyslet na to, že to něco je nedosažitelné. Místo toho si nechal teplým vánkem čechrat husté vlasy stáčející se do malých vlnek až úplně u konečků. Ťuk, ťuk, oblázky o sebe zavadily, když stiskl ruku. Ucítil nepatrné štípnutí na boku a pak ještě jedno. Nadzvedl opálenou paži, jen aby spatřil červeného kraba, malé stvořeníčko, jak si proštípává svou cestu jeho navlhlým bílým tílkem až k holé nechráněné kůži. Zasmál se svým nakřáplým hlasem, typickým znakem pro jeho rodinu, a opatrně korýše sundal. Na chvíli přemýšlel o tom, co si jeho mamka pomyslí, až najde na tílku novou díru, ale pak se o jeho nohy otřelo moře a jeho pozornost se přenesla jinam.
Příliv je tady. Věděl, že je to od něj hloupé, ale zůstal na svém místě a nechal se přikrýt první vlnou, která si to k němu rázovala. Otřásl se nečekaným chladem, který do něj nelítostně vnikl, když ho zalila ta prudká voda. Moře ho tu dneska nechtělo. Nu což, řekl si, a vstal. Ťuk, ťuk, zachrastily mu oblázky v ruce.
Pročesával očima bouřící se hladinu a rozhodl se, že si dopřeje poslední věc, než odejde. Vzal do volné ruky jeden z oblázků a prudce ho mrštil do dálky, potom jen spokojeně pozoroval, jak po ploché straně kamínek skáče, dokud ho přibližující se voda nespolkne. Jestlipak ona dorazila v pořádku? Zavrtěl hlavou. Nechtěl, odmítal na to myslet. Další kamínek zmizel pod vodou. A další. Naposled prozkoumal okolí svým pohledem a pak se obrátil a vydal se pryč. Domů ale nepůjde. Ještě není připravený.
*
Seděl tam. Seděl tam a v ruce pevně svíral perleťovou mušli. Našel ji na pláži, krásnou a třpytivou, se zvláštními tvary. Ona byla taky tak krásná, třpytivá. Veselá. Vzpomněl si na svůj slib a lehce nadzvedl koutky úst. Slunce mu zasvítilo do očí a jeho ústa se pomalu, ale jistě roztáhla do širokého úsměvu. Nastavil tvář obloze a vykročil vpřed. Zastavil se, až když ucítil, jak mu bezmocné vlnky omývaly drsná chodidla.
Pojď hubeňoure, ukážeme líčka slunci! Když se na něj hezky usměješ, přidá ti trochu červeně do tváří a ty se pak budeš víc líbit děvčatům… No vidíš, že to jde. Přece by ses nechtěl jen mračit. Vždyť by ti pak bylo jenom smutno.
Pohrával si s lasturou v dlaních, uklidňovalo ho to. Jeho oči hleděly do dáli, do nekonečné modré dálky, hledaly tam budoucnost. Ale viděly jen tu modrou barvu.
Náhle se otočil. Zbystřené smysly mu hlásily, že už není sám.
Měl pravdu. Asi tak dva metry za ním stála zrzavá holka a pozorovala ho. Pohled jí jen krátce opětoval, ale vzápětí ho přestala zajímat a on se opět obrátil ke svému moři. Byl rád, že nenarušila to ticho. Ticho a našeptávající hlasy vln, které se leskly na slunci tak jako ta mušle ukrytá v jeho dlani.
Tu mušli pustí do moře, vrátí ji tam, kam patří. Třeba doplave až k ní, tam někde v nekonečné modré dáli. Kdo ví?
*
Seděl tam. Seděl tam a hledal ji v mracích. V jeho mysli se vytvářely nové světy, takové, o kterých on sám často neměl ani ponětí. Ona v mracích žila. Sedávala tu s ním, ale nebyla tu. Vždycky byla o krok před ním a vždycky na něj čekala. A on se k ní potupně dobelhal, na pokraji svých sil. I teď, jak hleděl na oblohu, věděl, že je tady proto, že tentokrát na něj nepočkala. Nechala ho na trati mezi sny a životem samotného.
Uhodil do vody pěstí a hořce se zasmál, když na něj dopadly drobné kapičky vody. Olízl si rty a vychutnával si tu slanou chuť. Nač brečet, když se o to postará moře? Je slané až moc.
Najednou koutkem oka zaznamenal krátký pohyb. Naděje se rozehřála celým jeho tělem a on se bezhlavě vrhl do vln a v ten moment mu bylo všechno jedno. Slepě tápal rukou a voda mu protékala mezi prsty, smáčela mu tílko, co na něm vždycky viselo, stejně nyní, jako před pěti lety.
Jeho prsty se pevně obemkly kolem toho předmětu, co plně uchvátil jeho pozornost. Srdce mu bušilo rychleji než tep celého oceánu a on konečně otevřel oči, aby se podíval na svůj úlovek.
V kleci z jeho prstů byla uvězněna mušle, stejná jako ta, co včera vrátil moři. Slaná voda ho štípala do rtů a do očí a on, naplněný jen zoufalstvím, poddal se neklidné kapalině a nechal se spolknout. Naděje se proměnila v tíhu, která ho nyní táhla ke dnu.
Hubeňoure, nezhasínej. Jakmile zhasneš, už tě nic nevysvobodí ze spárů temna a víš co se říká? Ve tmě jsou duchové, je jich tam plno, a živí se na takových malých dětech, jako jsi ty… Ale ty běháš rychle, určitě jim utečeš. No tak, neplač přece…
Teď netoužil po ničem jiném než vyhasnout jako sirka, jejíž oddanost jí způsobila jen vlastní hlavu v plamenech.
*
"Prober se! Tak už se konečně prober!"
Ledové ruce ho pleskaly přes namodralé tváře. Skoro je necítil a byl rád. Nechte mě ještě spát, smál se v duchu a užíval si nicotu před jeho očima.
"No tak, otevři oči, prosím," úpěnlivý tichý hlásek ho vytahoval ze všech možných temných koutů jeho mysli. A cit se mu pomalu vracel do konečků prstů. Závaží na jeho očích se proti jeho vůli proměnila na pírka a on si naposled prohlédl černotu, před kterou ho ona varovala, než otevřel oči.
Na chvíli ho oslepilo světlo. Vdechoval zvlhlou vůni teplého vzduchu a snažil se ustálit své zběsilé mrkání, touhu znova spatřit svět. Jeho pohled se zaostřil na červenooranžové něco, co se neustále pohupovalo nad jeho hlavou a sem tam ho pošimralo po obličeji.
"Uf, už jsem si myslela, že jsem vytáhla mrtvolu," usmála se na něj ta zrzavá holka, kterou už určitě někde viděl. Její úsměv ale prozrazoval jen nervozitu. Skenovala ho pozorně očima, snažila se udělat si na něj názor.
Místo reakce se posadil a prohrábl si vlasy. Měl je slepené a zcuchané vodou, ale to mu nijak nevadilo. Chvíli mu trvalo, než si prsty z urousaných pramenů vyprostil a pak si všiml, že v druhé ruce svírá tu prokletou mušli.
Zrzavá holka na něj neustále civěla širokýma očima a její tváře byly zarudlé chladem. I její vlasy tvořil slepenec lehce zvlněných a zkroucených pramínků, který se vesele pohupoval kdykoliv pohnula hlavou. Všiml si, že její pohled už po několikáté sklouzl od něj k té lastuře, která i nyní zářila a házela odlesky na všechny strany.
"Vem si ji," promluvil po dlouhé době a jeho hlas zněl spíš jako chraplavý šepot. Když znejistěla, vzal její ruku a lehce jí rozevřel prsty. Lasturu jí nechal spadnout dlaně a pak ji teprve pustil. Koukala se na něj se zvláštním výrazem ve tváři, bez jediného mrknutí oka, tak nějak vyjeveně.
"Děkuju," řekl naposled a myslel to vážně, než se se značnou námahou zvedl ze země a nechal tu zrzavou holku sedět na pláži se zářivou třpytivou mušlí v křehké drobounké ručce a tvářemi pocukrovanými růžovou barvou.
*
Seděl tam. Seděl tam a dlouhými zhrublými prsty jezdil po písku. Sledoval, jak za sebou nechávají tenkou čáru, a kreslil různé obrazce, cokoliv, co ho v tu chvíli napadlo. Zrnka byla teplá a příjemná na dotek, pohroužil se do toho a nevnímal výjimečně nic jiného než ukolébavku, kterou zpívalo šumění moře před ním.
Byl odliv, takže měl jako plátno celou pláž. Opodál se povalovaly chuchvalce řas, opomenuté a smutné, čekající na svůj autobus zpět na tiché mořské dno. Přemýšlel, jestli jim chybí houfy rybek a voda, tak jako jemu chybí ona. Přemýšlel, jestli kdyby ty řasy uměly mluvit, jestli by mu vyzradily svá tajemství. Její tajemství. Proč odešla? Proč odešla bez něj?
Musel se ptát, i když to věděl.
"Proč tu každý den jsi?"
Ani se nenamáhal otočit. Hlas, tichý a nepatrný, mu byl dobře známý. Ten samý hlas ho zachránil před duchy. Místo toho se zasmál tím svým hrubým smíchem.
"Čekám na svůj vzkaz v láhvi."
Když se dlouho nic neozývalo, obrátil se a setkal se s pohledem té zrzavé holky, které daroval mušli. V jejích očích viděl tisíce nevyslovených otázek. Třeba jí na ně někdy odpoví. Ale to by musela mít tu odvahu se zeptat.
Znovu se vrátil pohledem k dnešnímu klidnému moři, jehož vlny byly o hodně dál než normálně. Dneska si nohy nenamočí. Asi už půjde, než ho začnou volat na večeři. Ještě se vrátit domů nechce.
Adame, až budu pryč, starej se o mamku s taťkou. Ne, že je necháš zvadnout. Ti dva jsou tulipány, které nikdy neuvadnou. Jen je musíš zalévat. A v tvých očích je oceán, takže vody máš dost.
Tenhle slib splní, až rozkvete sám. Kde je ona, aby zalila jeho?
*
Seděl tam. Seděl tam, ale nebyl sám. Cítil, jak se její pohled plný zvědavosti zavrtává do jeho boku, kdykoli po něm hodila očkem. Nebylo mu to nepříjemné, bylo to jen… nové.
Po chvíli ho věčné pozorování vodní hladiny přestalo bavit. Padl na záda do rozpáleného písku a bylo mu jedno, že se mu vyhrnulo tílko až někde nad břicho. Slunce ho lechtalo svými rozžhavenými paprsky, teplota nastavená na maximum. Zastínil si usmívající se obličej a pro změnu fascinovaně sledoval, jak se po obloze honí racci. Vydávali legrační skřeky a on si představoval, co by asi tak mohli říkat.
Zaznamenal lehký pohyb napravo a otočil se na zrzavou holku, která mu dělala společnost.
"Copak nemáš zábavnější věci na práci než se koukat na línýho kluka?"
Zavrtěla hlavou a rozcuchané lokny se jí roztancovaly kolem hlavy. Usmál se na ni a nic neříkal. Tušil, že se dívka rozpovídá sama.
"Přistěhovala jsem se sem. Nedávno. Ještě to tu neznám, ale tady se mi líbí. Ty máš ale určitě jiný důvod, proč tu jsi."
Koutky úst mu jemně zacukaly. Po chvíli ticha promluvil.
"Proč si teda myslíš, že tu jsem? Proč si myslíš, že hledím do moře a čekám na vzkaz, který, jak oba dobře víme, nikdy nepřijde?"
Odvrátila oči. Odhadl to dobře. Ta zrzečka ho už měla prokouknutého jako skleněnou láhev, až na to, že v té jeho nebyl žádný vzkaz. Cítil se prázdný. Moře ho vyplnilo jen dočasně, jakmile odešel z pláže, zase byl jen ta prázdná schránka. To ona ukradla jeho výplň.
"Ty víš, že nikdy žádný vzkaz nepřijde," ozvala se.
Jen opakovala jeho slova. Hořce se zasmál.
"Od ní určitě ne," hlas se mu na konci věty zlomil, jak prázdná skleněná schránka uvnitř něj praskla. "Ona už je pryč. Navždycky. Nikdy se mi nevrátí. Moje sestra už s námi nikdy nepovečeří u jednoho stolu."
"Tvá sestra," volila opatrně slova, která se tiše vkrádala do jeho mysli, pronikala do něj tak lehce, že to bolelo s každým jejím slovem, "tvá sestra je…"
"Neříkej to," přerušil ji v půli věty.
Věnoval jí poslední úsměv, potom se zvedl a odešel.
Bosými chodidly pečlivě vybíral směr své dnešní cesty. Třeba se mu dnes podaří ještě stihnout večeři.
***
Seděla tam. Seděla tam a sledovala širé moře. Vítr jí pročesával rezavé kudrny, zatímco si pohrávala s krásnou, třpytící se lasturou.
"Copak ani ty nemáš nic zábavnějšího na práci?" ozvalo se vedle ní.
Zavadila o něj pohledem.
"Ještě jsem to tu pořádně neprozkoumala," namítla.
"Nejvyšší čas začít. Pojď, ukážu ti okolí."
Tváře jí lehýnce zrudly.
"Jo, a ještě jedna věc. Děkuju, zrzko."
Nemusela se ptát, za co jí vlastně ten opálený kluk s očima jako oceán děkuje. Ten kluk se našel, ať už se ztratil kdekoliv. Našel sám sebe.

Našel svůj vzkaz v láhvi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.