Vzkaz v láhvi

28. března 2017 v 17:38 | Veronika Křížková |  2. ročník
Autorka: Veronika Křížková
II. kategorie (14 - 16 let)

Vzkaz v láhvi

Už jako malé dítě mě fascinovala pouze jedna a ta samá věc, a tou bylo sklo. Průzračná, čistá hmota, která může potěšit, zranit. Můj tatínek mi vždycky říkával snad tisíce způsobů, jak se dá formovat, dotvářet. Při těchto chvílích jsem mívala pocit, že jsme si nejbližší, a tak to i zůstane. Bohužel, štěstí je pomíjivé a o tom jsem se brzy přesvědčila i já. Můj tatínek byl sklář a můžu říct že jeden z nejlepších, všichni byli s jeho prací spokojeni, tedy až na jednu osudnou osobu.
Jednoho dne, v den mých devátých narozenin, jsem byla zavřená v mém pokoji a těšila se, až můj tatínek přijde nahoru a dá mi můj slíbený, dlouho očekávaný dárek. Čekala jsem pět, deset, patnáct minut a pak mi došla trpělivost a šla jsem se dolů podívat. Už po cestě dolů po schodech jsem slyšela zvuky, hlasy mého otce, ale ještě někoho neznámého, asi muže. Hned mi to přišlo podivné, protože náš dům, v podstatě sklářství, bylo zavřené. Přes mezeru ve schodech jsem je začala sledovat. Ten neznámý muž byl vysoký, o hodně vyšší než můj otec, a měl na sobě kápi s širokou kapucí, takže jsem mu nemohla vidět do obličeje. Pomalu se mě začínal zmocňovat pocit strachu, protože jsem zaslechla, jak se dvě osoby hádají. Bylo to pouze tiché, snad abych to já neslyšela, ale nějaké útržky jsem poznat mohla.
"Víš, co... čeká... slib," říkal ten muž. Můj otec v tuto chvíli pouze zarytě mlčel a díval se do země. Po chvíli však hlavu zvedl a naštvaně prohlásil: "Ale já vám ji nemůžu dát, ne teď, vždyť je to ještě malé dítě a to jediné, co mám."
Osoba v kápi hrdelně zavrčela, jako nějaké zvíře a uštědřila mému otci takovou ránu do břicha, že okamžitě začal kašlat krev. V tu chvíli jsem se neudržela a z hrdla mi unikl vystrašený výkřik. Okamžitě se na mě obrátily průzračně modré oči mého otce a rozšířily se do výrazu čirého zděšení. V tu samou chvíli si mě povšimla i osoba v kápi a já poprvé za celý večer mohla vidět alespoň kousky jejího obličeje. Ledové oči podivně stříbrné barvy se mi svou intenzitou pohledu zaryly až do duše. Poté se na mě mrazivě usmála a já měla pocit, že nic horšího jsem ještě nezažila.
Najednou neznámý muž promluvil a já to tentokrát mohla zřetelně slyšet: "Tak tohle je ten náš malý poklad. No dobře, dám jí ještě nějáký čas, ale bude tě to něco stát." A poslední, co si pamatuji byl můj výkřik, hlasitý šílený smích a ostré světlo. A ta chvíle byla ta poslední, co jsem kdy spatřila svého otce.

S výkřikem jsem se probudila do tichého, studeného rána. Prohrábla jsem si vlasy a párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Už je to dlouho, a přesto krátce, co se mi naposledy zdál tento sen. Nešťastná událost na mé narozeniny mě pronásleduje už devět let, každý rok přesně v tento den. Moc si toho nepamatuji, a tak jsem tomu snu i docela vděčná, že mi to každý rok připomíná, ale zárověň je to věc, kterou nenávidím ze všeho nejvíc.
Když jsem se po té osudné události probudila, byli u mě úplně cizí lidé a řekli mi, že můj otec je nezvěstný, a tak to je i dodnes. Od té doby se hodně změnilo. Předtím jsem bývala na venkově, kde nebylo skoro nic. Pak jsem byla nucena se přestěhovat do města jménem Tokyo, k jedné rodině, co se mě ujala. Už od začátku jsem s nimi moc nevycházela, a tak jsem se odstěhovala, jen co jsem dosáhla svých patnácti let. Jediná moje útěcha byla škola, ve které, i přestože jsem přistěhovalec s pro ně neobyklým vzhledem, mě tolerovali. Mám tam hodně kamarádů, ale pouze jedna dívka je pro mě tou nejlepší. Její jméno je Akira Takumi a je pro mě jako sestra, kterou jsem nikdy neměla.
Když jsem se vzpamatovala ze svého snu, vstala jsem a připravila se do školy. Po cestě jsem obdivovala kvetoucí sakury, které v tomto období byly nejkrásnější, a nechala jsem se konejšit větrem, který mi pročechrával mé dlouhé, havraní kadeře.
"Trin!" otočila jsem se za zvukem svého jména. Byla to má nejlepší kamarádka Akira. Utíkala ke mně, tmavě hnědé vlasy měla sepnuté v culíku a její zelené oči se na mě smály. Ano, to, že jako Japonka měla zelené oči, bylo velice neobvyklé a nikdo to nedokázal vysvětlit, ale možná proto jsme se hned od začátku staly nejlepšími kamarádkami. Obě jsme byly v této zemi poněkud odlišné od ostatních.
"Ahoj," řekla jsem a věnovala jsem jí svůj nejupřímější úsměv. Byla jsem moc ráda, že ji vidím. Po zbytek cesty jsme probíraly nejrůznější témata a hlavně to, jak oslavíme mé osmnácté narozeniny. Byla jsem šťastná.
Když jsem přišla domů, oblékla jsem si ty nejhezčí šaty, co mám, a upravila jsem si vlasy. "Nemůžu uvěřit, že mě k tomu přemluvili," zasmála jsem se pro sebe. Byl to můj šťastný den, moji přátelé mi připravili oslavu a já sice vůbec nevím, o co jde, ale tím spíš se těším. Naposledy jsem se podívala do zrcadla a užuž jsem chtěla odejít, když jsem pod schody zahlédla malý, blýskající se objekt. Byl uložený do starobylé krabičky o velikosti dlaně a něčím mě podivně přitahoval.
Nejprve jsem se bála, ale potom jsem šla a uchopila předmět do ruky a blíže ho prozkoumala. Byl to řetízek ve tvaru srdce s jedním blýskajcím se kamenem barvy mých očí, stejné barvy jako měl můj otec. Okolo toho úchvatného modrého kamene byly desítky dalších. Vůbec jsem nevěděla, kde se to tu vzalo, ale v tu chvíli jsem na nic nedbala a něco mě jakoby táhlo, abych si ho vyzkoušela.
V moment, kdy se zapínání spojilo, svět okolo mě sebou trhl a já pocítila náhlou nevolnost, a tak jsem na chvíli zavřela oči.
Když nevolnost přešla, oči jsem zase otevřela, ale to mi nebylo nic platné. Místo, kde jsem se právě teď nacházela, rozhodně nebyl můj dům. Byla tam zima a vlhko, jako v nějaké jeskyni. Ona to asi byla jeskyně. Zmocnila se mě panika a začala jsem křičet. ,,Halooo, je tady někdo?" řvala jsem, ale bylo to marné. V té jeskyni byla vážně zima a já z vyděšenosti přešla do extrémní zuřivosti. ,,Doprdele, jak jsem se sem sakra dostala?" řvala jsem a mávala na všechny strany, kopala, do čeho mohla. K mému překvapení jsem do stěny jeskyně za vlny bolesti prokopla díru a náhle jsem zmlkla, protože jsem uslyšela, jak zpoza stěny začala vytékat voda a jak klenba jeskyně začala praskat ještě více.
"Sakra!" Utíkala jsem jako o život, ale to bylo asi marné. Klenba jeskyně pukla úplně a masivní vlna vody mě i přes mou snahu dostihla. Opět jsem začala panikařit, nemohla jsem se nadechnout, protože jeskyně byla celá zaplněná vodou a já jen cítila, jak mě voda unáší.
Najednou jsem uviděla denní světlo a mohla jsem si dopřát blažený nádech. Všechna voda z jeskyně mě teď unášela po jakési divoké krajině, a i když jsem se snažila z té masy vody dostat, prostě to nešlo. K mému zděšení přispěl další fakt, a to ten, že voda si to chtěla valit přímo dolů z jakéhosi útesu. Začala jsem sebou plácat a provádět jiné techniky, ale z vody jsem se prostě nedostala, a tak jsem se při volném pádu pomalu loučila se svým životem.
Začala jsem ječet a očekávala osudný náraz, který se dostavil, ale k mému překvapení jsem byla stále naživu. Spadla jsem na nějaký pevný, pohodlný objekt, který mě nejspíš zachránil od jisté smrti. Začala jsem zhluboka dýchat úlevou, když najednou se ten objekt začal hýbat a já strnula a za hlasitých nadávek toho objektu jsem rychle, poděšeně otevřela oči a vzápětí je vytřeštila.
To, na co jsem dopadla, nebyla věc, ale nějaký kluk. Teda alespoň si to myslím. Byl velice podivný. Jeho vlasy byly stříbřitě bílé a dlouhé asi stejně jako ty moje. Jeho pleť byla krásně bílá, jako porcelán, já bych mu ji mohla závidět, a jeho oči, ty mě fascinovaly ze všech nejvíc. Byly jantarově žluté a nedívaly se na mě zrovna přívětivým pohledem. Ale tohoto faktu jsem si vůbec nevšímala, protože mě v tu chvíli zaujalo ještě něco jiného. Očima jsem zabloudila na vršek jeho hlavy a bože, on tam měl pár chlupatých kmitajících uší. Začal mi připadat spíše jako nějaké zvíře a ne člověk. I přes ten fakt mi připadal jako ta nejnádhernější věc, co jsem kdy viděla.
Ze snění mě vytáhl jeho jeho hrubý, hluboký hlas. "Hodláš na mě civět ještě dlouho? A mohla by jsi laskavě slízt, víš nejsi zrovna nejlehčí."
S hrknutím jsem si uvědomila, co jsem až doposud dělala a rychle jsem se z něj zvedla a on vstal. Čekala jsem, co udělá a překvapilo mě, že se prostě zvedl a odcházel pryč. V tu chvíli jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Měl na sobě podivné oblečení černé barvy, které mi připomínalo japonské kimono, které jsem párkrát viděla na své nejlepší kamarádce, a u pasu měl zbraň? Byl pěkně divnej, ale v tu chvíli mi hrozila na tomto podivném místě samota, a tak jsem se za ním rozběhla.
"Počkej!" zakřičela jsem, ale on se ani neotočil. Přiběhla jsem až k němu a snažila jsem se k němu mluvit, ale on mě s kamennou maskou ve tváři ignoroval. Bože ten výraz mu vůbec nesluší, řekla jsem si. Po chvíli jeho ignorace jsem se naštvala. "Co máš za problém?" zakřičela jsem na něho. On se náhle zastavil a já narazila do jeho širokých, pevných zad.
"Co mám za problém? Ty jsi můj problém, jsi otravná a ještě ke všemu člověk. Nesnáším lidi, vypadni!" řekl mi chladně.
"Člověk? Nechápu, co to říkáš, ty jsi snad co? Já ti jenom chtěla poděkovat za záchranu života!"
Náhle zavrčel jako nějáká šelma. "Myslíš, že jsem ti zachránil život? Náhodou jsi na mě spadla a já náhodou nestihl uhnout, to je všechno. A teď zmiz."
Nevím, proč mě jeho slova tak zranila, přemýšlela jsem schoulená u jednoho ze stromů v té podivné krajině. "Vždyť jsem mu nic neudělala, nemusel na mě být tak zlý," pořád a pořád dokola jsem si to opakovala. I když, zamyslela jsem se, spadla jsem na něj jen tak z nenadání a je pravda, že nejsem zrovna lehká. Možná proto byl naštvaný, ale jak myslel to, že by mě radši nechal umřít, kdyby včas uhnul? "Už se tím netrap, Trin," přikázala jsem si a únavou jsem usnula.
Někdy uprostřed noci mnou někdo začal jemně cloumat. Otevřela jsem oči a uviděla nějakého starého pána, kterému se podivně rozzářil obličej.
"Neuvěřitelné, tak opravdu jste to vy," řekl celý šťastný a začal skákat kolem a vydával při tom podivné zvuky. Vypadal poněkud ztřeštěně. Náhle se zastavil a už trochu klidněji na mě začal mluvit. "Jakpak se jmenujete tentokrát, jsem vážně šťastný, že vás vidím. Je hrozně otravné, že pokaždé přicházíte s jiným jménem, alespoň, že krásná jste pořád stejně," pořád si mumlal dál a dál a já nechápala. Když domluvil, otočil na mě své milé, vyvalené oči a s úsměvem na rtech čekal na odpověď.
"No, jmenuji se Trin a je to mé jediné jméno, jak to myslíte, že pokaždé se jmenuji jinak? A jsem tu úplně poprvé a nevím proč a mám pocit, že vy mě znáte, ale já vás ne. Měla bych si vás odněkud pamatovat?"
Po mých slovech se ten střeštěný stařeček zatvářil poněkud zmateně. "To je divné, ještě nikdy jste se nevrátila bez vzpomínek," mumlal si pro sebe a prohraboval si svůj šedivý plnovous. "Pojďte se mnou, musím vám něco ukázat." Vstal a začal mě táhnout za sebou.
"Počkejte," zastavila jsem ho. "Vůbec nevím, kdo jste, tak proč bych s vámi měla někam chodit?"
Po mých slovech si poklepal na hlavu a spustil: "Promiňte, nemůžu si zvyknout na vaši ztrátu paměti. Jmenuji se Wise a jsem něco jako váš... no vy to mu říkáte poručník. Prostě mám na starost na vás dohlížet a vždy za mnou chodíte, když si nevíte rady, ale to si vlastně nepamatujete."
Jeho slova mě zmátla ještě více, ale co mi v tu chvíli zbývalo než s ním odejít? Vůbec to tady neznám a sice ani jeho, ale vypadá, že by nikoho nedokázal podvést. "Dobře, půjdu s vámi," povzdechla jsem si.
Chvíli jsme šli a já si pomalu uvědomovala, že mě vede zpět k jeskyni, ze které jsem přišla, nebo spíš vyplavala. Rozhlédla jsem se po té pohromě, co tam voda musela způsobit, ale nikde nic. Ale to je vlastně dobře a dál jsem to neřešila. Zastavili jsem se u vchodu do jeskyně a já napjatě sledovala, co stařík udělá. "Touhle jeskyní jste přišla, je to tak?"
"Ano ,jak to víte?"
"Jeskyně si stěžovala," řekl s jiskřičkami v očích. "Když jste naštvaná, máte prý velice vytříbený slovník a dost jste ji pobavila, když jste se snažila dostat ven," řekl už smějící se. Na tohle už jsem vážně nevěděla, co odpovědět.
Nechala jsem ho, ať mě vede tmavou jeskyní, protože já sama si neviděla ani na špičku nosu. Po chvíli jsme zastavili. "Vidíte to?" řekl.
"Já nevidím vůbec nic."
"Á, omlouvám se, já zapomněl," a zamumlal si pár slov. Najednou se jeskyně rozsvítila nazelenalým světlem. "Páni, jak jste to udělal?"
"Ale, to není nic," odpověděl. "Vy umíte mnohem více."
"Já?" zeptala jsem se udiveně. "Ano, vy," potutelně se usmál. "Už vidíte?"
Podívala jsem se na místo, kam směřoval také jeho pohled, ale neviděla jsem vůbec nic. "Vidím jen holou stěnu jeskyně."
"Ach, bude to s vámi těžší, než jsem si myslel. Věci vždy nejsou tak, jak je vidíte. Zkuste zavřít oči, parkrát se nadechnout a vydechnout. A nakonec zašeptejte UKAŽ SE."
V tu chvíli mi to přišlo naprosto nenormální, ale udělala jsem to, co chtěl. "Pořád nic," řekla jsem mu a ani jsem se tomu nedivila.
"Musíte tomu věřit, udělejte to znovu."
Ne příliš ochotně jsem tedy zavřela oči, nadechla se a vydechla a snažila jsem se uvěřit, že až oči otevřu, něco uvidím. "Ukaž se," zašeptala jsem. Otevřela jsem oči a tentokrát opravdu. Přede mnou stála socha ženy v krásných šatech a byla celá vytesaná z nějákého modrého, blyštivého kamene stejné barvy, jako byl ten řetízek, uvědomila jsem si. Co mě však překvapilo nejvíce, bylo to, že při bližším pohledu jsem v té nádherné ženě rozpoznala svou matku. Než jsem se stačila na cokoliv zeptat, stařík Wise začal vypravovat minulost.
"Vaše matka byla nejmocnější a nejkrásnější ze všech víl. Její otec jí domluvil sňatek s krutým psím démonem jménem Numb, který však měl o vaši matku zájem jenom proto, že ovládala sílu, která může tvořit, ale i ničit všechno živé. A právě tuhle sílu si chtěl právem vydobýt manželstvím. Vaše matka však byla zamilovaná do lidského prince, vašeho otce.
Jednoho dne spolu tajně utekli a zplodili spolu potomka. Když vašemu minulému já byli tři roky, Numb s otcem vaší matky je našli a vaši matku nechali zaklít do této přenádherné sochy jako výstrahu všem, kdo by porušili zákon přírody a spojili se s člověkem, přestože oni sami jsou kouzelné bytosti nebo démoni. Vašeho otce nechali zavřít do vězení. Numb tehdy zuřil, že po všem tom úsilí nemá tu sílu, kterou celou tu dobu tolik chtěl, nakonec však přišel na to, jak se jí zmocnit. A protože nenáviděl lidi, stejně jako většina démonů, začal vyhlazovat lidskou rasu.
Když už na zemi nezbyli skoro žádní lidé, váš otec se rozhodl jednat. Za pomoci té samé moci, kterou mu za nevědomosti nikoho předala vaše matka, vytvořil jinou, úplně rozdílnou planetu, kde žili jenom lidé. Ano, takže je to ta planeta, na které žijete vy, říkáte jí Země nebo jak. A to byl první krok k záchraně lidí. Poté váš otec sebral onu ničivou sílu Numbovi a téměř úplně ji zničil. Omezil její existenci na minimum a uschoval ji tak, aby ji našla jenom osoba, která jejím prostřednictvím znovu obnoví rovnováhu a nezneužije ji jako Numb. Tou osobou jste vy. Díky té síle se všichni zapletení do toho incidentu neustále reinkarnují a pokračují v boji, který už trvá staletí.
Jakmile se Numb dozvěděl o tom, že pouze váš otec ví, kde se síla nachází, snažil se ho napadnout. Váš otec však byl rychlejší a veškeré vzpomínky si vymazal. Ještě předtím vám však napsal vzkaz, ve kterém stojí, kde je ukrytá síla. Numb nejprve likvidoval všechny vaše předchozí reinkarnace, ale pak si uvědomil, že bez vás vzkaz, a tím pádem ani sílu nenajde. A tak se už po dlouhou dobu, vždy za svých osmnáctých narozenin přenesete na tuto planetu, která je bohužel nazívána Numbia," dokončil větu a v očekávání se na mne zadíval.
Teď už mi všechno dávalo smysl, ale pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Tak trochu jsem doufala, že to je jeden z mých podivných snů a že se co nevidět vzbudím. Náhle mě však přepadla vlna odhodlání pomoci těmto lidem, magickým bytostem nebo čemu vlastně ještě.
"A jak bych ten vzkaz měla najít?" zeptala jsem se Wise. Ten se na mě s úlevou usmál. "Všechno co vím, je, že ho najdete ve skleněné láhvi. Váši rodiče milovali sklo, jak příhodné."
"Pojďte,ukážu vám váš dům," vytrhl mě z rozjímání Wise. "Já mám nějaký dům?"
"Ano, ale je tu jeden problém, váš dům sdílíte ještě s jedním docela nerudným liščím démonem, na kterého si asi nepamatujete, ale on na vás taky ne, jak podivné, tohle se ještě nikdy nestalo. Má být vaším pomocníkem při hledání vzkazu, nikdy jste se neměli rádi, ale pak přeskočila jiskra a..." Tu poslední část si Wise podivně zamumlal, jakobych to neměla slyšet. "Ale pak?" zeptala jsem se. "To vůbec není důležité, čas to sám ukáže," řekl tajemně.
Fakt, že mi něco tají, mě docela štval, ale v tu chvíli jsem na to dočista zapoměla, jak jsem se těšila na údajně můj dům a také jsem byla zvědavá na toho démona, co tam se mnou prý bydlí. Překvapila jsem sama sebe, jak samozřejmá už pro mne byla myšlenka na démony a tak, ale to je asi jenom dobře, jak mi po cestě k domu řekl Wise.
Při cestě k mému údajnému domu jsme dále rozebírali mou minulost. Na místo určení jsme po hodinách dlouhého mluvení nakonec dorazili až za stmívání. Byla jsem hrozně unavená, ale i přesto mi spadla brada z úchvatného panství, které se přede mnou rozprostíralo. Skládalo se z obrovského nádherného domu s obří nádhernou zahradou a hromady levitujících ostrovů.
Ty neuvřitelně nádherné kusy pevniny se vznášely jakoby nad domem a zahradou. Připadala jsem si jako v tom filmu Avatar, akorát tohle byla skutečnost. "Tak tohle jsem vážně nečekala."
Wise se po mém prohlášení pouze usmál jedním ze svých potutelných úsměvů a beze sova kráčel hustým porostem té přenádherné zahrady za oparu lehké mlhy přímo k domu.
Ta mlha mě znepokojovala. Po každém dalším kroku se přímo za mými zády zatahovala, až se pomalu začala stávat zcela neprůhlednou a já měla strach, že mě pohltí. Rychle jsem se rozeběhla blíž k Wisovi, který si mého nepokoje nejspíš všiml a snad na uklidnění mi nabídl svou ruku a já jí s vděkem přijala. Po pár dlouhých minutách jsme dorazili až k cíli a já si oddychla. Když jsem se otočila, po nádherné zahradě nebyli přes tu převalující se hustou mlhu ani stopy.
"Co by se stalo, kdybych tam zůstala?" zeptala jsem se Wise při průchodu přenádhernou vstupní halou. "No vám asi nic, možná byste se v ní toulala až do rána, ale k cizincům se chová jinak." "Chcete říct, že mě ta mlha zná??" "Ano, něco na ten způsob. Funguje jako ochraná bariéra a to hlavně v období noci kdy vylézají na povrch stvoření temnoty. Tento svět je zkrátka úplně odlišný od toho, co jste doposud znala. Musíte na sebe dávat dobrý pozor." "Stvoření temnoty? Myslíte něco jako upíři, zombie a hory démonů?" ptala jsem se ho za stálé chůze tím obřím domem. "Ano, lze tomu tak říkat, ale tímhle bych se zrovna nezabýval, jsou i mnohem horši věci." Dál už jsem se radši nevyptávala, spíše jsem začala věnovat pozornost tomu, kam mě to vlastně vede, když v tom jsme se zastavili u jedněch masivních dveří s mým jménem." "Neříkal jste, že se pokaždé jmenuji jinak?" zeptala jsem se ho podezřívavě. "Ano, ale věci tu žijí vlastním životem. To jméno se každý rok mění. Je to tím dřevem, které je na ně použité, je totiž kouzelné." "Dobře, budu vám věřit." "Vstupte, už se nemusíte ničeho bát, v domě vám nic nehrozí. Už je pozdě, tak vás nechám o samotě. Projděte si svůj pokoj, třeba si na něco vzpomenete." A odešel. Protože jsem se sama trochu bála, okamžitě jsem vstoupila do svého pokoje. Jen co jsem dveře zavřela, rozsvítil se neznámým zdrojem namodralého světla. Zůstala jsem stát v němém úžasu. Já ve svém pokoji měla obrovskou postel s nebesy z nádherného mahagonového dřeva, která zabírala své místo přímo uprostřed místnosti. Když jsem konečně strhla oči z mé postele, můj pohled padl na okno s výhledem na celou zahradu, která zase jako zázrakem nebyla pokryta mlhou. Zbytek pokoje tvořily kusy nábytku ze stejně nádherného dřeva, jako byla postel. Po dlouhém rozhlížení se jsem si dopřála tu radost a rozplácla jsem se na tu dokonalou postel. Otočila jsem se na záda a k tomu všemu jsem zjistila, že nebesa postele se pohybovala, jako bych ležela v měkké trávě a pozorovala oblohu posetou hvězdami. "Ta vzpomínka mi něco říká," pomyslela jsem si a upadla jsem do říše snů. Ocitla jsem se v nádherné letní krajině. Byla už noc a já běžela obří loukou posetou květinami, které ve tmě nepatrně zářili všemi barvami. Kolem mě se vznášeli světlušky a když jsem se otočila, zjistila jsem že nejsem sama. O chvíli později mě dohnal muž, kterému jsem však pořádně neviděla do obličeje. Lehli jsme si spolu do trávy a v láskyplném objetí jsme sledovali oblohu posetou hvězdami. Ten muž mi šeptal do ucha slova, kterým jsem nerozuměla, ale přesto jsem se na něj usmála a políbili jsme se. V tu chvíli se sen změnil. Stála jsem v nějaké tmavé místnosti, po chvíli jsem rozpoznala, že to byla nějáká cela. Letní počasí bylo pryč a plíce mi stahoval ledový vzduch. V koutě cely se něco mihlo, vylekalo mě to. "Kdo je tam?" "Trin, jsi to ty?" ozvalo se nakřáplým hlasem. Při bližším pohledu jsem mohla zaregistrovat vyhublou starší osobu spoutanou v okovech u zdi. Mé oči k ní byly jakoby přikované a já si z hrůzou uvědomila, kdo to vlastně je. "Tati?" řekla jsem a neudržela jsem proud slz, který se mi dral z očí. "Trin, poslouchej mě, není čas. Musíš jít zpět do našeho světa, ale sama to nezvládneš," vysoukal ze sebe pracně a rozkašlal se. "Ale tati, sotva jsem tě našla, nemohu tě tu nechat." už jsem přes proudy slz nemohla ani vidět. Sevřela jsem svého otce v pevném objetí a on mi ho opětoval. "Ty hloupá, vždyť tohle je jen sen, už jdi." "Ne, tati!!!" Najednou mě probudili hlasy ozývající se z chodby za dveřmi mého pokoje. Za těžkého dýchání jsem se donutila posadit, byla jsem celá zpocená. Zmateně jsem naslouchala, ale mohla jsem jen rozponat, jak se někdo hádá. Najednou se dveře rozrazily a já mohla vidět původce toho hluku. "Co tady ta holka doprdele dělá?" "Ale pane, ovládejte se trochu. Trin, tohle je spolubydlící o kterém jsem vám říkal, obávám se že je trochu špatně naladěný," řekl mi poněkud vystrašený Wise. Podívala jsem se na toho ječícího neurvalého chlapa a už jsem chtěla něco namítnout, ale zarazil mě jeho vzhled. "Neznáme se odněkud? Počkat, tak ty jsi ten protiva co mě chtěl nechat umřít!" "Protiva? Dej si pozor na to, co říkáš, nebo mi příště ani Wise nezabrání s tebou udělat krátký proces." Takhle jsme po sobě řvali asi hodinu, dokud nás nepřerušil starý Wise. Zařval tak, že mi pískalo v uších ještě hodinu, a toho liščího mizeru to dostalo asi úplně, protože jak mi Wise později vysvětlil, tak na něj platí jedině tohle, protože jeho uši a všechny smysly jsou velice citlivé. Momentálně jsme seděli u snídaně, Wise si spokojeně usrkával svůj čaj, liška vraždila pohledem a já z toho všeho byla poněkud nervózní. "Tak Trin, v noci jsi měla nějáký sen nemýlím se ?" oslovil mě stařík nejistě. "Ehm, ano, jak to víte?" "Na tom nezáleží. Mohla bys nám ho prosím povědět?" A tak jsem jim všechno řekla. Byla jsem ráda, že mi někdo pomůže tomu porozumět. Samozřejmě jsem však vynechala první část toho snu. "Hmm, tak to vypadá, že tvůj otec ti chtěl prostřednictvím toho snu sdělit něco podstatného. A poslal tě do vašeho světa." Wise takhle chvíli přemítal, až na to nakonec přišel. "Už to mám, vzkaz jistě leží ve vašem světě. No jistě, že mě to nenapadlo dřív, tam přece Numb nemůže." "Takže po mně chcete, abych ten vzkaz našla?" "Ano, obávám se že pro existenci tohoto světa je to velice důležité. A Luko, ty půjdeš s ní." "Cože, já s tím člověkem nikam nepůjdu!" "Ale půjdeš, víš že mi dlužíš laskavost, já už jsem moc starý." Tak ta liška se jmenuje Luko, přemítala jsem v průběhu jejich hádky a sledovala jsem, jak ten protiva pokořeně sklopil své uši. "Tak dobře, ale jestli někde umře, moje starost to nebude." Wise se vítězně usmál. Další den jsem se s Lukou měla vydat na cestu s tím odůvodněním, že už prý nezbývá moc času a Numb nabývá na síle. Dostala jsem nové oblečení a výbavu na cestu. "Buď opatrná a pamatuj, nic není takové, jak to vypadá. Máš v sobě spoustu síly, ale to zjistíš až později." Přemítala jsem o jeho slovech, naposledy jsem se pomalu rozhlédla po domě, ve kterém jsem strávila pouze dvě noci, ale přesto mi byl velice blízký. Ale sama od sebe jsem již začínala mít pocit, že bych už měla jít, a tak jsem se otočila a už radši bez ohlédnutí jsem opustila svůj domov. Ta bezcitná liška mě už čekala s nakvašeným výrazem před domem. Za dutého ticha jsme vyrazili hledat tu jeskyni, ze které jsem přišla. Po chvilce chůze mě začal tížit batoh, který mi stařík nabalil, a začala jsem se až nezdravě potit. Podívala jsem se na Luka, který nenesl vůbec nic až na dlouhou zdraň u pasu a další, ještě větší na zádech. Zastavila jsem se a když se na mě otoči, zkusila jsem dát najevo svoji únavu, ale on jen civěl a neměl nejmenší úmysl mi pomoct. A tak jsem byla nucená to tahat sama a v mysli ho proklínat. Nic jiného jsem dělat nemohla, bez něj bych tu jeskyni prostě nenašla. Asi po hodině chůze mi to ticho začalo vadit. "Ehm..." odkašlala jsem si. "Za jak dlouho tam asi budeme?" "Lepší otázka tě nenapadla?" "No... ne." "Pff." "Proč se mi směješ?" "Já se nesmál." "A proč se nikdy nesměješ?" ,,Nikdo mě ještě nepobavil." ,,Tak já ti řeknu vtip jo?" ,,Ne! Mohla by jsi už být zticha?" "Ty máš rád klid?" "Ty máš ale postřeh." řekl výsměšně. A tím asi konverzace skončila a já se hrozně nudila. Podívala jsem se mu do obličeje a snažila jsem se zachytit nějákou emoci, nic. Po zbytek cesty jsem se rozhodla nemluvit, ať ho ještě nenaštvu. Čím více jsme se blížili k jeskyni, tím víc se začala zatahovat obloha. Podívala jsem se na Luka, byl neklidný. Byla to snad první emoce, kterou jsem u něj za dobu od našeho prvního setkání viděla. "Děje se něco?" zeptala jsem se neklidně. "Musíme si pospíšit," chytil mě za ruku a táhl mě až moc rychle směrem k jeskyni. Ten dotyk mě poněkud znervózňoval, ale na stydlivost teď podle jeho výrazu asi nebyl čas. Co nevidět jsme začali utíkat a já vůbec nevěděla proč. Najednou uhodil blesk a přímo před nás velkou rychlostí něco dopadlo. "Sakra, už je pozdě!" zaklel Luko a odstrčil mě dozadu. "Drž se za mnou," řekl mi a soustředil svůj pohled na rozvalující se oblaka dýmu přímo před námi. Když se prach rozplynul, vytřeštila jsem svůj pohled na osobu v kápi která stála přímo před námi. "Ale, ale, kohopak to tady máme. Musím říct že jsi vyrostla do krásy, Trin, kdyby jsi nebyla dcera muže, který mi zkazil všechny mé plány, možná bych tě i bral," řekl s nechutným úšklebkem na rtech a odhalil svůj obličej. Byl to ten muž, který unesl mého otce, uvědomila jsem si se zděšením. Dala jsem si všechno dohromady a poznala krutou pravdu. "Vy jste Numb?" řekla jsem a opět se mi chtělo brečet. "Výborně děvče, stejně bystrá jako tvoje matka. Jak ta se vlastně má? Ups, promiň já zapoměl že je z ní kus šutru." řekl posměšně a otočil se na Luka. "Liško, ty jsi tu taky? Víš, momentálně mi trochu překážíš v cestě. Ta holka je moje tak mi uhni." Vystrašeně jsem se podívala na Luka a doufala jsem, že má alespoň trochu citu a nenechá mě napospas smrti hned v první nebepečné situaci. Vypadal velice naštvaně a jeho obličej při pohledu na tvář toho jménem Numb byl úplně odlišný. Teď bych rozhodně nemohla říct, že jeho obličej je jedna velká maska. V tento moment byla jeho tvář jako otevřená kniha, emoce ji proudily jako nikdy předtím. Lukova zuřivost přešla v boj. Ti dva spolu bojovali a já začínala mít strach. Lukovy bojové schopnosti byly výborné, ale proti Numbovi neměl šanci. Zatímco on mohl používat pouze zbraně a svou zručnost, Numb vysílal nějáké podivné vlny energie, kterým sice Luko uhýbal, ale přece jen ho jedna zasáhla. "Luko!!!" Bála jsem se o něj, bála jsem se, že ho Numb zabije a já zůstanu sama. Z rány, kde ho vlna energie zasáhla, mu začala téct krev, vůbec to nevypadalo dobře. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale ten blbec mi naznačil, ať zůstanu tam, kde jsem. "Copak liško, už nemůžeš? To není žádná zábava, podle toho co se o tobě povídá, jsem doufal , že to bude větší zábava," pronesl Numb posměšně. Upřela jsem svůj pohled na Luka, který zase vstával. Ta rána musela hrozně bolet. Musela jsem něco udělat. Vzpoměla jsem si na Wise, jak říkal o Lukových slabostech. Numb je taky démon a tak to nejspíš bude mít stejně. Pro všechny případy mi dal stařík předmět, který na přání majitele vydává oslepující záři. Rychle jsem ho vyhrabala z toho těžkého batohu, ještěže si mě ti dva vůbec nevšímali. "Luko, zavři oči!" zařvala jsem a pouze jsem doufala že to udělá. Při pohledu na předmět asi pochopil a v momentě, kdy se tak stalo, v mysli jsem si promítla přání a předmět v mé dlani vydal ono oslepující světlo. K našemu štěstí Numb začal řvát bolestí a chytat se za hlavu, jak oči zavřít nestihl. Se mnou světlo nic nedělalo, protože platilo pouze na démony, a tak jsem bopadla batoh a rozběhla se k Lukovi. Vzala jsem ho za ruku, tak, jako on předtím mě a co nejrychleji jsem ho vedla do jeskyně, kde jsem pocitila známé trhnutí a přenesli jsme se až do naší doby.
Někdo se mnou zatřásl. "Hej. Trin!" Otevřela jsem oči, byl to Luko, vypadal trochu vystrašeně, ale to se mi muselo jen zdát. Rozhlédla jsem se kolem a s potěšením jsem zjistila, že jsme zpět v mém bytě. "Jsi v pohodě? Už jsem si myslel, že mám na krku mrtvolu." zeptal se. "Ano, ale co ty?" Podívala jsem se na jeho krvácející ránu a zhodnotila, co s tím budu dělat. K doktorovi ho asi vzít nemůžu s těma jeho ušima, drápama a vším možným, možná tak k veterináři pomyslela jsem si, ale hned jsem se v duchu okřikla. "Díváš se na mě jako léčitel, kterýmu má oběť umřít přímo na lůžku," řekl a začal se smát. Jeho smích mě docela dostal, užívala jsem si ten pohled. Věděla jsem, že to moc často neuvidím. "Budu ti to muset vydezinfikovat," řekla jsem a pomalu jsem mu začala odhrnovat oblečení. Rozšklebená rána vedla od levého ramene až k břichu. Při tom pohledu se mi zvedl žaludek. "Divím se, že ještě vůbec žiješ." "Za co mě máš? Démoni neumírají tak snadno jako lidé." "Tak promiň, všemocný démone." Vzala jsem dezinfekci a začala jsem mu ji aplikovat do rány. "Au!!! Bože, co to je, bolí to tisíckrát víc než ta rána," začal řvát a zmýtat sebou jako o život. "Omlouvám se." řekla jsem poplašeně. "Říkáme tomu dezinfekce, myslela jsem, že to znáš, je to k tomu, aby se ti rána nezanítila, musíš to vydržet." Chvíli jsem počkala a poté jsem začala dokončovat čištění rány. Už nekřičel, jenom sebou sem tam trhl a v tiché bolesti se kousal do rtu. Když jsem se natahovala pro obvaz, a vázala mu ránu, všimla jsem si, jak na mě civí. "Chceš mi snad něco říct?" "No, jen se ti chci omluvit. Za to jak jsem se choval a tak... Víš, u té jeskyně jsem myslel že utečeš a bude ti jedno co bude se mnou, jak to obyčejně lidi dělají, ale... no zkrátka to co jsi udělala... no chci říct, že na lidskou holku dost dobrý." Jeho slova my vzala dech. Civěla jsem na něj až zrudnul. "Nemůžeš něco říct?" řekl podrážděně. "Nemáš náhodou rád klid?" "Ty riskuješ." "To já ráda." Chvíli jsme spolu bojovali, ale po zbytek dne jsme se už zvládli bavit normálně. Byla jsem ráda za to, co se stalo, protože nás to docela sblížilo a zjistila jsem, že Luko je i docela snesitelný, a on zjistil to samé o mně. Další den jsem se probudila ve své posteli, asi si jsem musela usnout. Šla jsem se porozhlédnout po Lukovi, v mém pokoji nebyl. Trochu jsem měla strach, že utekl a vykašlal se na mě, ten se však rozplynul, když jsem ho našla spícího na mém gauči. Vzpoměla jsem si na jeho ránu. Tiše, abych ho nevzbudila, jsem se k němu přiblížila a odhrnula jsem mu kimono, nebo co to měl na sobě. Po ráně nezbyly ani stopy, podivila jsem se. Mé oči spočívaly na jeho postavě trochu déle, než by se slušelo. "Říkal jsem ti, že se démoni hojí mnohem rychleji než lidé." Lekla jsem se jako nikdy. Rychle jsem z něj odtrhla své oči a doufala jsem, že si mého zírání nevšiml. Naštěstí se jen posadil a jestli si něčeho všiml, nedal to najevo. "Měli bychom začít." řekl rozespale. "Začít? A s čím? "S hledáním vzkazu přece." "Dobře," řekla jsem s povzdechem. Jeho slova mi připoměla krutou reealitu, ale podle toho, co říkal stařík, jsme už vážně museli začít.
Už tomu bylo skoro měsíc, co jsme hledali ten vzkaz. Ze začátku jsem byla hrozně nervózní, byla jsem jako duch ve svém vlastním světě, nikdo si neuvědomoval mou existenci. Luko mi vysvětlil, že to je kvůli mému poslání, ale stejně mi ten fakt dělal potíže. V průběhu času jsem si navíc na Lukovi všimla jistých změn. Energie mu ubývala, ale on mi nechtěl říct, čím to je. Později jsem si však uvědomila, že to není pouze tím, že je ve světě určeném pouze pro lidi, ale hlavně z toho důvodu, že Numb v jeho vlastním světě nabýval na síle. Na síle, která umí jen ničit. Ví, že aby jsme ho zastavili, budeme nuceni hledat ten vzkaz dál a dál, aby jsme našli matčinu energii, která je mnohem silnější. "Luko, musíš se vrátit!" řekla jsem s obavami v očích při pohledu na udýchaného démona. "Já nemusím nic." "Já tě o to žádám." Mohla jsem ho prosit ještě hodiny, ale ten tvrdohlavec by nikdy neustoupil, a tak jsem musela použít metodu, která na něj platí. "Řeknu ti to jinak. Tady se mi nemůže nic stát, a jestli mi alespoň trochu věříš, že zvládnu najít ten vzkaz sama, tak odejdeš. Když se tady zničíš, co pak budeme dělat v Numbii? Tak mě prosím nech tě tam přenést, aby ses mi uzdravil, a abych se na tebe mohla spolehnout, dobře?" Mé oči se na něj dívaly v němém očekávání. Bylo vidět, že o tom vážně přemýšlí, ale přesto jsem měla obavy, aby moje slova zabrala. Po chvíli napětí se na mě otočil. "Dobře, máš pravdu. Počkám tam na tebe, slibuju." Jeho slova mě zahřála u srdce. Jednou rukou jsem se ho chytila a tou druhou jsem uchopila modrý řetízek na mém krku, vstupní bránu do Numbie. V mysli jsem pronesla tiché přání a Luko zmizel. Mým tělem v tu chvíli projela vlna odhodlání. Nechtěla jsem nikoho zklamat. "Tati, kam jsi jen ten vzkaz schoval?" Byla jsem ve svém domě a naivně jsem se tázala svého otce na otázky, které mě tížily ze všeho nejvíce. Po chvíli jsem si však uvědomila, že je to samomluva. Začala jsem přemýšlet, kde mohl ten vzkaz v láhvi být. S Lukou jsme dokonce navštívili domov, ve kterém jsem dříve bývala s mým otcem, ale nikde nic. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, vzpoměla jsem si na jedno výstižné přísloví. Po chíli jsem si vzpoměla na náhrdelník na svém krku a nadala jsem si za svou blbost. Zadívala jsem se do jasně modrého kamene, a myslela přitom na mého otce a vzkaz. V kameni se něco mihlo, a já nad sebou něco uslyšela. Zvedla jsem hlavu, ale to jsem dělat neměla. Přímo do obličeje mě udeři ona láhev, kvůli které se stalo všechno zlé. "Auu!!! Tati, to jsi nemusel!" zařvala jsem do prázdna. Podívala jsem se na onen zdroj mojí bolesti. Najednou jsem vůbec neměla chuť láhev otevřít. Asi po hodině jsem se však odhodlala a začetla se do vzkazu uvnitř. Byla jsem zmatená. Stálo tam pouze to, že já síla se nachází ve mě. Nechápala jsem to. Po dočtení vzkazu se na papíře začala objevovat další slova, kterým jsem však nerozuměla, byla v jazyce, který neznám. Přečetla jsem si je sama pro sebe a nahlas. Po dočtení se mé tělo rozzářilo namodralým světlem a projela mnou vlna podivné energie. Vyděsilo mě to, ale najednou jsem všechno pochopila. Byla to matčina energie, síla, která se ve mě probudila. V mé mysli se zrodil plán.
Přenesla jsem se zpět do Numbie. Podle mého očekávání tam na mě již čekal Numb se svým nechutně oplzlým úsměvem. "Ale, ale, Trin, přinesla jsi mi vzkaz? To je od tebe milé." "Ano, vem si ho," řekla jsem a pomalu jsem k němu šla se vzkazem v ruce. Bylo poznat, že ho to trochu rozhodilo, ale matka příroda mu moc chytrosti nenadělila, a tak to pouze bral jako osobní vítězství. "Trin, co to děláš? Zbláznila ses?" ozval se křik a něčí ruka mě strhla dozadu. Byl to Luko. "Věř mi, vím co dělám," řekla jsem mu s prosbou v očích. Díval se na mě a vypadal zmateně a tak jsem mu musela můj plán něják nenápadně objasnit. Podívala jsem se na Numba, který netrpělivě čekal na to, po čem touží. Otočila jsem se čelem k Lukovi tak, aby Numb nic neviděl. Vypustila jsem trochu energie a na zničené zemi mezi námi vyrostla květina. Poté jsem kouzlo zopakovala a ona zase zvadla. Luko s ohromením pochopil. "Dělej si co chceš, jsi mi ukradená," zahrál Luko, aby Numb nepojal podezření. A tak jsem tedy pomalu kráčela směrem k němu a s nepatrným úsměvem jsem se dívala, jak mi Numb vzkaz vytrhl z rukou a začal láhev otevírat. V momentě, kdy se tak stalo, kouzlo, které jsem do ní uložila, udělalo z Numba ubohou hromádku popela.
Seděla jsem na nádherné louce plné květin, byla už noc. Kolem mě se prohánělo pět malých liščích neposedů. "Mami, budeš nám vyprávět tu pohádku o Numbovi?" zeptala se malá liščí holčička, která se v blízkosti svých starších bratrů cítila odstrčená. "Ale Teru, maminka ti ji vypráví každý den, nech ji trochu odpočinout. A vůbec, všichni už byste měli jít spát." Usmála jsem se na svého otce. Byla jsem ráda, že je zpět. Pozorovala jsem, jak pět malých i větších liščátek s otrávenými výrazy utíkalo směrem k domu. "Tati, ty už jdeš?" zeptala jsem se. "Ano, Luko se ti vrátil," usmál se na mě a odcházel za dětmi. Rozzářily se mi oči. Otočila jsem se a opravdu tam stál. Asi před měsícem se musel vydat na cesty, hrozně mi chyběl. Vstala jsem a rozeběhla jsem se k němu, vřele mě přijal ve svém náruči. Lehli jsme si do trávy a za jeho vyprávění o tom, co všechno prožil, jsme pozorovali přenádhernou noční oblohu plnou hvězd. Poté mi věnoval dlouhý polibek a společně jsme usli pod širým nebem. Byla jsem šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.