Za pět dvanáct

10. dubna 2018 v 11:32 | Příborská |  3. ročník
Autorka: Příborská
III. kategorie
ZA PĚT DVANÁCT
"Nikol! Niki? Slyšíš mě?!"
"Co? Jo, promiň, nevnímala jsem tě. Říkala jsi něco?" podívala jsem se nechápavě na Terku a z jejího výrazu usoudila, že je na mě zase naštvaná.
"Mluvila jsem na tebe asi posledních deset minut, ale samozřejmě, že ty jsi mě zase nevnímala, jak jinak taky. Můžeš mi aspoň říct, o čem jsi snila tentokrát?" Z jejího hlasu byly znatelně poznat výčitky. Jenže já se vážně chtěla soustředit na to, co mi říká, jen mi myšlenky opět zabloudily trochu někam jinam.
"Ehm, vlastně… přemýšlela jsem o tom referátu do angličtiny," řekla jsem, aniž bych k ní zvedla oči.
"No tak to je výborný! Já ti tady vylívám svoje zlomené srdce a ty přemýšlíš nad tím zatraceným referátem do angličtiny! Poslední dobou seš fakt úplně mimo." Bylo mi líto, že jsem ji předtím neposlouchala, chtěla jsem jí to nějak vynahradit. "Mohla bych si tě nějak udobřit?" Zezačátku vypadala uraženě, ale potom se jí zablýsklo v očích a na tváři se jí rozzářil úsměv.
"Víš ty co? Vlastně bys mohla! Pojď se mnou dneska na tu party! Nikoho jinýho bych tam neznala, ale bude tam jeden kluk, kterej se mi dost líbí. Vždyť víš jakej, ten, jak jsem ti o něm říkala minulej týden. Prosím, Niki." Nejsem ten typ holky, co by chodil každý pátek večer do klubu nebo na party, radši sedím doma a čtu si knížky nebo koukám na telku a u toho něco pojídám. Ale měla jsem pocit, že to Terce tak nějak dlužím za to, že jsem byla poslední dobou vážně trochu mimo. Třeba to nebude zas až tak strašný.
"No tak dobře, ale jen pro tentokrát."
"Super!" Vyskočila a pevně mě objala.
Prohlédla jsem se před odchodem v zrcadle, abych se naposledy ujistila, že je vše v pořádku. Na sobě jsem měla hnědé kotníčkové kozačky, černé rifle, bílé tričko s anglickým nápisem "Nice to meet you" a přes to hnědou bundu z umělé kůže. Jemně jsem se nalíčila a vlasy si stáhla do vysokého culíku. Přes rameno jsem si hodila menší kabelku, do které jsem si dala mobil, klíče a peněženku.
"Přestaň se už prohlížet a běž, ty moje krasavice." Vůbec jsem mamku neslyšela přicházet.
"No jo, už jdu, mami."
"Dobře, hezky si to tam užij, ale dávej na sebe pozor. Nejpozději do jedné buď doma, jasný?" "Jasný. Tak ahoj," řekla jsem a zamávala mamce na odchodu.
"Ahoj, zlatíčko," odpověděla mi mamka a zamávala mi nazpět.
Před domem už na mě v autě čekala Terka.
"Čau."
"No nazdar, kde se jako flákáš? Už jsi tady měla být před deseti minutama."
"Promiň, ztratila jsem pojem o čase."
"No tak fajn, jedem?" zeptala se mě celá nadšená.
"Jedem."
Když jsme dojeli před dům, kde se měla ta party konat, Terka se na mě otočila a řekla: "Poslouchej, Niki, mám tě ráda, fakt jo, ale, prosím tě, snaž se dneska večer chovat trochu míň jako ty, dobře? Zkus se trochu odvázat a až se tě někdo zeptá, co ráda děláš ve volným čase, tak ne že mu zase odpovíš, že se ráda díváš na dokumenty, dobře? Zkus být aspoň dneska trochu víc... trochu víc jako já, platí?"
"Ale…"
"Žádný ale!"
"No tak fajn, tak teda platí," zamumlala jsem proti své vůli.
"Výborně! Tak jdeme, ty moje parťačko!" vykřikla Terka a hrnula se z auta.
"Ahoj, Luky, tohle je Nikol," představila mě Terka tomu klukovi, o kterým se zmiňovala, že se jí líbí.
"Ahoj, Nikol, taky tě rád poznávám." Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že tím poukazuje na to, co mám napsaný na tričku.
"Jo, aha. Já tebe samozřejmě taky." Hned po prvních dvou minutách se mi chtělo zmizet a jít domů. Stejně by si toho nejspíš ani nikdo nevšiml. Ale nakonec jsem si říkala, že kvůli Terce to nějak přetrpím.
"Tak pojďte, holky, seznámím vás s ostatníma," řekl Lukáš směrem k nám. Šly jsme za ním do obýváku, kde byli další tři lidi. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že budeme jen v takovém menším počtu.
"Tak tohle je Zuzka." Zuzka nám zamávala. "Vedle je Šimon." Šimon na nás kývl hlavou. "A tohle je Albert." Albert se zvedl a šel k nám. "Moc rád vás obě poznávám, ale teď musím na záchod." Všichni jsme se zasmáli, mezitím co Albert zmizel někde na chodbě. "No a tohle je Terka a Nikol," dokončil seznamování Lukáš. Moc jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem prostě šla za Terkou. Ta šla za Lukym, tak jsem si šla sednout vedle ní. Přišoupl se ke mně Šimon a začal se se mnou bavit. Až takhle zblízka jsem si všimla, že má pihy.
"Ahoj, Nikol, tak jak to zatím jde? Chodíš často takhle někam?" Nad jeho větnou skladbou a slovní zásobou jsem se v duchu pousmála.
"Zatím fajn, u tebe v poho? Vlastně ani ne, na to je odbornice spíš Terka." Snažila jsem se mluvit podobně jako on, snad se mi to dařilo.
"Jo, v klidu. Aha, a co tak jinak teda děláš v pátek večer?" Vzpomněla jsem si na to, co mi v autě říkala Terka o těch dokumentech.
"Většinou jsem doma a brouzdám po netu a tak. Ty na podobný akce jako je tahle chodíš často?"
"Aha, tak to je taky dobrý. Většinou jo. Vlastně skoro každej týden."
Čas ubíhal naprosto neúprosně. Každých pět minut jsem se dívala na hodinky, kdy už konečně budeme moct jít. Terka se celý večer bavila jenom s Lukášem. Spíš spolu flirtovali, než aby si o sobě navzájem něco řekli. Přišlo mi jako kdyby se k sobě posouvali čím dál, tím blíž. A možná mi to ani nepřišlo. Na mě teda nezbylo nic jiného než se snažit vést nějakou konverzaci se Šimonem, Zuzkou a Albertem. Ne že by na nich bylo něco špatného, to ne. Jen měli poměrně odlišný způsob života. Snažila jsem se mluvit podobně jako oni a taky o podobných věcech jako oni. Snad se mi to alespoň z části povedlo tak, jak chtěla Terka. Znovu jsem se podívala na hodiny. Bylo teprve jedenáct.
"Hele, děcka, co takhle zkusit něco hustýho?!" zvolal Lukáš deset minut před půlnocí.
"A co by to jako mělo bejt?" zeptal se Albert s úšklebkem na tváři.
"No, měl jsem na mysli něco jako vyvolávání duchů."
"Jo! To bude super!" vykřikla radostně Zuzka. Mně se trochu stáhl žaludek.
"Taky jsem pro," vyjádřil svůj názor i Šimon. Lukáš se tázavě podíval na Alberta, Terku a mě. Žaludek se mi stáhl ještě o něco víc a srdce mi začalo bít rychleji.
"Proč ne?" prohlásila Terka.
"Jak chcete, aspoň bude sranda," přidal se i Albert. Všichni v místnosti už se teď dívali jenom na mě. Nechtěla jsem s tím mít vůbec nic společného, ale zároveň jsem nechtěla kazit zábavu a zklamat tak Terku… Nakonec ze mě přes všechnu nechuť vypadlo: "Tak teda dobře."
Za pět dvanáct. Seděli jsme v obýváku na zemi. Vedle mě seděla Terka a z druhé strany Šimon a všichni jsme se drželi za ruce tak, abychom vytvořili kroužek. Šimon měl ruce studené jako led, Terka naopak teplé a trochu vlhké. "Všichni připraveni?" zeptal se Lukáš.
"Ano!" odpověděli mu všichni jednohlasně, až na mě.
"Tak tedy dobrá." Významně si odkašlal a poté pokračoval. "Poprosím vás, abyste všichni poctivě zavřeli oči a pevně za ruku drželi ty, co sedí vedle vás. Uvolněte se, nechte svoje myšlenky kolovat mezi ostatními, zhluboka dýchejte. Duchu, jsi-li mezi námi, dej nám prosím znamení!" Srdce mi bilo jako o závod. Zdálo se mi, jako kdyby se v pokoji najednou snížila teplota. Na duchy jsem nevěřila, ale moc jsem se bála, že se přece jen nějaký objeví. Bylo ticho. Až děsivé ticho. Nebylo slyšet nic. Všichni jsme čekali na nějaké znamení. Znamení, které by nás utvrdilo v tom, že něco jako duchové přece jen existuje.
Lukáš se nadechl a znovu začal s jeho promluvou: "Duchu, jsi-li mezi námi, dej nám prosím znamení!" Opět se nic nedělo. Vlastně se mi i ulevilo, že se nebudeme muset potýkat s žádnými paranormálními jevy. Už jen necelá hodina a konečně budeme moct jet domů. Domů za mými dokumenty o Africe a knížkami. Už jsem se těšila, jak si dám doma pořádný hrnek teplého kakaa a od všech budu mít po celém dni klid.
Lukáš to ale nevzdával a svou kouzelnou větu se chystal pronést už potřetí: "Duchu, jsi-li mezi námi, dej nám pro-"
Co se stalo? Proč nedokončil tu větu? Nepřeslechla jsem ten konec? Měla jsem neuvěřitelné nutkání otevřít oči, ale zároveň jsem nechtěla porušit pravidla. Čekala jsem. Minutu. Dvě minuty. Pět minut. Tak dlouho jsem vydržela nehybně sedět se zavřenýma očima a jen si představovat a domnívat se, co se asi děje. Potom už mi to nedalo. Bylo na tom něco divného. Nikoho jsem neslyšela ani dýchat a hýbat se. Natož mluvit. Opatrně jsem pootevřela oči. Nejdřív jen tak maličko. Ale byla moc velká tma, než abych něco viděla. Odhodlala jsem se a oči otevřela skoro úplně.
Chtělo se mi křičet. Křičet a řvát tak hlasitě, až bych ztratila hlas. Ale výkřik se mi zasekl v hrdle a já nebyla schopna vydat ani hlásku. I když už jsem měla oči otevřené, udělalo se mi před nimi temno. Takové temno, jaké není ani za tmy. Ještě temnější temno. Hlava se mi zamotala a všechno to temno jako by se motalo se mnou. V pokoji jsem byla sama.
Úplně sama. Nikde nikdo. Ani Terka, ani Lukáš, ani Zuzka, ani Albert a ani Šimon. Úplně sama. Promnula jsem si oči v naději, že se mi to vše jenom zdá. Nezdálo. Obličej jsem si skryla do dlaní a doufala jsem, že když to prázdno kolem sebe nevidím, tak že tam prostě není. Ale bylo tam. Bylo tam naprosté prázdno a ticho. Ale přesto jsem měla pocit, že to prázdno a ticho na mě křičí. A že ten křik mě ubíjí a oslabuje.
Opatrně jsem se zvedla a rozhlédla se kolem sebe. Nic. Nic víc než jen pouhé nic. Zašla jsem na chodbu, abych zkontrolovala, že ostatní nestojí za rohem a potichu se mi nesmějí. Nebyli tam. Nikdo tam nebyl. Jen to nic, prázdno a ticho. A já. Bylo mi do breku.
"Je tu někdo?!" zakřičela jsem z plných plic na celý dům. Ale nikdo tam nebyl. Byla jsem sama. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, co se stalo. Kam všichni zmizeli? A proč mě tu nechali? Jak se jim povedlo, tak nenápadně zmizet?
Kap. Něco jsem slyšela. Skoro jako kdyby kapal kohoutek. Nebo se mi to jen zdálo? Kap. Teď jsem to slyšela zase! Vydala jsem se po chodbě směrem, kde jsem tušila, že by mohla být koupelna. Kohoutek tam ale nekapal. Kap. Zase jsem to slyšela. Šla jsem tedy po domě dál až sem došla do kuchyně. Tam taky kohoutek nekapal. Kap. Odkud ten zvuk jenom mohl jít? Po schodech jsem vyšla do patra, kde byla další koupelna propojená se záchodem, ale žádný kohoutek nekapal ani tam. Kap. Začal jsem být zoufalá. Neměla jsem nejmenší ponětí odkud by ten zvuk mohl jít. Kap. Ale pořád jsem ho naprosto zřetelně slyšela. Kap.
Sešla jsem zpět dolů do obýváku a sedla si do křesla. Kap. Ten zvuk jsem se snažila ignorovat a raději se soustředit na to, kde všichni jsou a co se stalo. Kap. Předešlou zhruba hodinu jsem si zpětně vybavila a pokoušela jsem se přijít na to, kam všichni zmizeli a kde by mohli být. Kap. Nevím. Nevím, kde jsou a ani nevím, co bych měla dělat. Kap. To kapání mě dohánělo k šílenství.
Byla mi zima a byla jsem unavená. V celém domě jen já. Kap. A to kapání. Stále jsem ještě byla vyděšená k smrti, ale i tak jsem se snažila pro to vše vymyslet nějaký logický důvod. Kap. Nic mě nenapadalo. A nic bylo i kolem mě. Kap. Ruce se mi třásly a tlak zvyšoval. Kap. Vyskočila jsem trhavým pohybem z křesla a zařvala. Zařvala tak hlasitě, až to vyděsilo i mě samotnou. Kap. Ale to nic, prázdno a ticho na mě řvaly taky. Všechnu tu energii jsem ze sebe potřebovala dostat a oplatit jim to.
Kap. Najednou jsem se cítila o něco líp. Přišla jsem si více uvolněná a vyrovnaná. Kap. Ani to kapání už mě tolik neiritovalo. Proč jsem se vůbec strachovala? Určitě všichni akorát zmizeli do města a za chvilku se vrátí s pizzou a kolou. Kap. Lehla jsem si na zem do klubíčka. Lehla jsem si tam, kde byl předtím střed toho našeho kroužku. Byla jsem klidná a měla jsem čistou mysl. Ležela jsem. Kap. A nebylo slyšet nic jiného než můj dech a to kapání. I to nic, prázdno a ticho přestalo křičet. Kap. Ležela jsem a usínala. Ne, neusínala jsem. Já umírala. Umírala jsem. Kap. I to kapání už jsem slyšela jen z dálky. Ale umírala jsem klidná. Klidná a smířená se svým osudem. Kap. Umírala jsem sice mladá, ale za to šťastná. Umírala jsem sice sama, ale společnost mi alespoň dělalo to nic, prázdno a ticho. Kap. A samozřejmě i to kapání, které jsem slyšela už jen tak matně. Vlastně už jsem neslyšela skoro nic. Kap. Ležela jsem. Ale hlavně jsem umírala. Kap.
"Nikol! Niki? Slyšíš mě?!"
Někdo se mnou prudce třásl. "Niki! Jsi v pořádku? Slyšela jsem tě křičet ze spaní."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kontakty

Administrátor:  Jan Dostál, e-mail: jan.dost.al@seznam.cz
Webdesing:  Lenka Kafková, e-mail: LenKafkova@gmail.com
Korektury a odborné poradenství: Filip Kubeček, e-mail: filkub@email.cz

Organizátorka soutěže: Ing. Hana Vacková, e-mail: vackova@gytool.cz
.